Článek
Jeden z těch, které vydržely pád z druhého patra i ponoření do záchodu. Našla jsem ho při úklidu sklepa, ležel na dně krabice s nápisem „staré věci, vyhodit?“. Ještě měl původní baterii, popraskaný plast a červený kryt, který kdysi býval lesklý.
Chtěla jsem ho hodit do elektroodpadu. Ale malý Oliver, můj pětiletý syn, si ho vyprosil. „Můžu si s ním hrát, mami? Budu volat plyšákům!“
Pokrčila jsem rameny. „Jasně. Ale telefon je mrtvý, nefunguje.“
Jenže druhý den jsem ho slyšela v pokojíčku: „Ano, paní Lenko, chápu. Řeknu to mamince. Ale nemám klíč…“ Pauza. „Ne, ještě ne. Mami říkala, že pod postel nelezeme.“
Zamrazilo mě. Vešla jsem dovnitř.
Oliver seděl v rohu pokoje, zády ke mně. Telefon přiložený k uchu. Mluvil tiše, skoro šeptem. A když mě uslyšel, trhl sebou a otočil se.
„Kdo je paní Lenka?“ zeptala jsem se. „To je ta paní z telefonu,“ odpověděl bez zaváhání. „Jaká paní?“ „Říkala, že tu dřív bydlela. A že tam mám něco hledat.“
Myslela jsem si, že si hraje. Že má prostě bujnou fantazii. Ale když jsem mu chtěla telefon vzít, zařval. „Ne, prosím! Je smutná, když nezvednu!“
Tu noc jsem dlouho nespala.
Další den za mnou Oliver přišel a ukázal na podlahu pod svou postelí. „Paní Lenka říkala, že je to tam. Že to mám ukázat tobě.“
Podívala jsem se pod postel. Nečekala jsem nic – jen zaprášené ponožky a pár dílků lega. Ale koutem oka jsem zahlédla spáru mezi parketami. A v ní cosi zastrčeného.
Kolena se mi rozklepala.
Vytáhla jsem to. Malá obálka, zažloutlá. Uvnitř – černobílá fotografie. Dvě ženy. Jedna mladá, druhá starší. Stály před naším domem. Ne ten, kde jsme žili teď, ale ten samý dům – o desítky let dřív. Byla to jistě ta samá adresa, poznala jsem vchod, i starý plot, který už teď neexistoval.
Na zadní straně fotografie bylo rukou napsáno: „Lenka a Anežka, léto 1974. Poslední fotka před…“ Pak inkoust vybledl.
Ukázala jsem to Oliverovi. „Která z nich je paní Lenka?“ Ukázal prstem na mladší ženu s tmavými vlasy.
Začala jsem pátrat. Nejprve na katastru nemovitostí. Naše rodina koupila dům v roce 1992. Ale předtím tu žila jistá Lenka S., podle záznamů bez manžela, sama. Žádní dědici, žádná zmínka, co se s ní stalo. Jen náhlý převod vlastnictví na obec, a pak dům dlouho stál prázdný.
Zkusila jsem archiv starých novin. Po dlouhém hledání jsem objevila zmínku z června 1975 – „Pohřešuje se Lenka S., 27 let, naposledy viděna ve svém domě. Policie žádá veřejnost o pomoc.“
Zmizela. Beze stopy.
Začalo mi docházet, že to možná není jen hra.
Telefon nebyl zapnutý – žádná SIM karta, žádná baterie. Jen plastová skořápka, se kterou si dítě hrálo. Ale i tak s ním Oliver mluvil. A mluvil věci, které nemohl vědět.
„Říká, že se bojí. Že jí někdo ublížil. Ale nechce říct kdo. Jen že to začalo, když si přivedla tu druhou paní.“
Ukázal na starší ženu na fotce.
Vzala jsem ji do ruky znovu. Zvětšila jsem ji na počítači. Ta starší žena měla něco… zvláštního v očích. Bylo to skoro jako výsměch. Nebo výčitka? Nedokázala jsem to popsat.
Oliver mezitím pokračoval. „Říká, že je zamčená. Že nemůže pryč. Ale že jí pomáhám, když poslouchám.“
Začínalo mě to děsit.
Další noc jsem znovu slyšela šepot z pokojíčku. Tiše jsem otevřela dveře. Oliver stál u okna, držel telefon v ruce a říkal: „Neboj se, paní Lenko. Maminka to vyřeší.“
Ten večer jsem poprvé odevzdala tu fotku policii. Nevěřila jsem, že se tím budou zabývat. Ale detektiv, který mě vyslechl, jen pomalu přikývl.
„Lenka S.? Jo… to jméno známe. Nevyřešený případ. Ale nikdy jsme neměli žádnou stopu. Cože jste našla? A kde přesně?“
Ukázala jsem mu obálku, místo, kde byla schovaná. A pak Olivera, který jim klidně popsal, co mu paní Lenka říká. Ne jako dítě, které si hraje – ale jako někdo, kdo ví.
Dva týdny poté mě detektiv kontaktoval. „Začali jsme kopat podle vašeho syna… teda, podle paní Lenky. A narazili jsme na starý sklep, který nebyl v žádných plánech. A v něm… kosti. Lidské. Soudní lékař potvrdil ženské ostatky. Budeme ověřovat DNA.“
Oliver už si s telefonem nehraje. Řekl mi jen jednou: „Už je v klidu. Poděkovala.“
Telefon jsem pak zabalila do krabice a odnesla ho zpět do sklepa. Tentokrát ne do krabice „vyhodit“. Ale „neotevírat“.
