Článek
Tři patra, dvanáct bytů, staré lino na chodbách a sousedé, kteří se nemění roky. Jsme takový unavený klub lidí, co dávno rezignovali na sousedské oslavy, ale když se potkáme u popelnic, aspoň kývneme.
Můj byt je v přízemí. Nad sebou mám starý třípokoják, který roky nikdo nechtěl – po paní Chladkové, která tam zemřela a kterou jsme našli až po týdnu. Byl pak prázdný skoro rok. Lidi jsou pověrčiví.
Jednoho dne jsem ale přišla domů a u schránek visela nová jmenovka:
“Klára Jedličková“
A u toho rukou napsané: 1. patro – byt č. 6
Zvedla jsem obočí. Fajn, konečně někdo nový.
Večer jsem slyšela stěhování. Tlumené kroky, sem tam zabouchnutí. Všechno v normě. Ale druhý den ráno se stalo něco, co bych jinak přičetla snad jen špatnému snu.
Šla jsem vyhodit odpadky. V ten moment vyšla Klára ze dveří nade mnou.
A já… jsem ztuhla.
Zůstala jsem stát u schodiště, ruce sevřené kolem pytle s odpadem, dech se mi zadrhl v krku.
Ta žena vypadala úplně stejně jako moje matka.
Moje matka zemřela před třinácti lety. Měla neobvyklý obličej – ostré lícní kosti, hluboké tmavé oči, malou jizvu na horním rtu, kterou si udělala jako dítě při pádu. Přesně tu jizvu měla i ta žena. A i když byla možná o pár let mladší, ten pohled… byl stejný. Nešlo o podobu „někoho připomínajícího“. Byla to ona.
Usmála se na mě, lehce kývla a prošla kolem. Ve mně všechno zhaslo. Udělalo se mi špatně. Nejspíš kombinace šoku, nervů, špatně zvládnutého dechu… prostě jsem ztratila vědomí.
Probudila jsem se doma na gauči. Vedle mě seděla sousedka Hanka z vedlejšího bytu, co mě našla ležet na chodbě. Tvrdila, že jsem upadla a praštila se do hlavy. Řekla jsem jí, že je to jen vyčerpání. Nic víc.
Ale v hlavě mi běželo jediné: Kdo sakra je ta žena?
Pátrání bylo… zvláštní. O Kláře Jedličkové toho moc nebylo. Žádné sociální sítě, žádná stopa v rejstříku. Pár týdnů jsme se míjely – ve vchodě, u schránek, jednou u výtahu. A pokaždé mi v těle běžel mráz. Ta gesta, pohled, způsob řeči – všechno bylo až znepokojivě známé.
Jednoho večera jsem se odhodlala a zaklepala na její dveře. Otevřela v županu, v ruce hrnek s čajem. Usmála se:
„Vy jste z přízemí, že? Klára. Těší mě.“
A já koktavě odpověděla, že taky. A že jsem jen chtěla přinést trochu bábovky. (Koupila jsem ji cestou, nebyla moje.) Vzala ji, poděkovala. Nic podezřelého.
Ale uvnitř bytu – zahlédla jsem fotku. Rámek na poličce, kousek v pozadí. Na něm stála malá holčička. A vedle ní žena. Ta samá, jako Klára.
Ale holčička na fotce… to jsem byla já.
Další den jsem napsala tátovi.
„Tati… znala jsi někdy nějakou Kláru Jedličkovou?“
Pauza. Pak odpověď:
„Odkud to jméno máš?“
Trvalo hodinu, než jsme si zavolali. A pak mi řekl větu, kterou jsem v životě nečekala:
„Klára byla sestra tvé matky. Tvoje teta. Ale… ona spáchala sebevraždu. Těsně předtím, než ses narodila.“
Řekla jsem mu, že to není možné. Že žije nade mnou. Že jsem ji viděla. Fotku. Mluvila jsem s ní.
Táta ztichl.
A pak jen řekl: „Tak buď někdo hodně lže… nebo je pravda, kterou neznáme.“
Začala jsem hledat víc. Staré fotky, záznamy, matriky. Klára opravdu zemřela – aspoň podle papírů. Ale když jsem zašla na městský úřad, kde vedli evidenci pobytu, jméno Klára Jedličková bylo zaregistrované až před měsícem. Nový občanský, trvalý pobyt na stejné adrese jako já. Vše formálně čisté. Žádný záznam o úmrtí v novém systému.
Ale víš, co mi řekla pracovnice, když hledala její rodný list?
„Máme tu poznámku, že jméno bylo změněno. Původní znění je začerněné. To se stává jen… výjimečně.“
Nevím, kdo skutečně bydlí nade mnou. Jestli to je moje teta, která měla být dávno mrtvá. Nebo někdo, kdo si hraje s naší minulostí.
Ale někdy v noci, když slyším, jak chodí po podlaze, vybavuju si hlas své matky.
A její poslední slova před smrtí:
„Některé věci je lepší nechat spát.“
Ale ony nespí. Jsou nade mnou. A možná i ve mně.
