Článek
Nejsem fotograf.
Nemám zrcadlovku za padesát tisíc.
Ani žádný Lightroom preset s názvem „melancholický jantar“.
Ale mám oči. A někdy pocit, že když zachytíš moment ve správné chvíli, je jedno, jaký máš foťák.
Fotky si dělám pro sebe. Pro radost.
Z cest, z přírody, z lidí.
Někdy jen telefonem. Někdy kompaktem, co už dávno není „in“.
Ale snažím se zachytit to, co cítím. Ne to, co je dokonalé.
Kamarádi moje fotky milovali.
Jedna z nich – jak malá holčička běží po molu proti zapadajícímu slunci – visí u kamarádky v kuchyni.
Pak jsem potkala ji
Profesionální fotografku. Spolupracovala s galerií, měla workshopy, slušný following.
Dostala se ke mně přes známé. Náhodné setkání u vína.
Ukázala jsem jí pár snímků z poslední cesty.
Nepozastavila se nad obsahem.
Jen se ušklíbla:
„Hele, kompozice úplně mimo. Přepaly. A ty barvy… To ti fotí co, mikrovlnka?“
Jasně. Trochu to zabolelo.
Ale neřekla jsem nic.
Byla jsem zvyklá, že profíci mají svá měřítka.
A že někdy zapomenou, že fotka není jen o ISO a hloubce ostrosti.
Přestala jsem to řešit.
Až do chvíle, kdy mi kamarád poslal odkaz
„Hele, tohle není tvoje fotka z Itálie?“
Byla.
Moje „amatérská“ fotka z ulice v Bari.
Ten kluk s kornoutem zmrzliny, co se směje do objektivu, úplně náhodně.
Teď visel na webu jako součást nové kampaně jedné fotografky.
Autorka? Hádej kdo.
Bez dotazu. Bez kreditu. Bez souhlasu.
A najednou moje mikrovlnka-fotka byla dobrá?
Natolik, že ji použila k propagaci vlastního studia?
Ozvala jsem se.
Ne útočně. Jen s dotazem, jestli ví, že jde o moji fotku.
Odpověď?
„Nechtěla jsem tě otravovat. Byla krásná, hodila se mi. Ale jestli ti to vadí, klidně ji stáhnu.“
Vadí?
No, možná trochu.
Ne kvůli slávě. Ale kvůli respektu.
Pointa?
Někdy mají lidé plnou pusu techniky a pravidel.
Ale chybí jim pokora. A trochu soudnosti.
Protože i ta „neperfektní“ fotka může zachytit to, co jejich drahá technika nezvládne: emocí plný moment.
Dnes?
Fotím dál. Bez schvalování. Bez certifikátů.
A moje fotky občas žijí svým vlastním životem – v rámečcích, kalendářích, na zdech přátel.
Ne proto, že jsou dokonalé.
Ale protože někomu něco připomínají.
Umělecké oko není o dokonalosti
Je o citu. O vnímání. O odvaze vidět krásu i tam, kde jiní jen analyzují histogram.
A kdykoliv mě někdo označí za „amatéra“, jen se usměju.
Protože vím, že moje fotky možná nejsou ideální.
Ale jsou moje.
A zjevně dost dobré na to, aby je někdo potají použil ve vlastní kampani.
