Článek
Malý, světlý, útulný. A hlavně – můj. Po letech soužití s jinými jsem konečně měla místo, kde jsem mohla být sama sebou.
A tak jsem si z něj začala budovat prostor nejen pro život, ale i pro uzdravení.
Jedním z rituálů, které jsem si vytvořila, bylo focení. Každé ráno, než jsem vyšla do práce, jsem udělala jednu fotku v zrcadle na konci chodby. Stejné místo, podobný výraz, stejný úhel. Chtěla jsem zachytit, jak se měním – fyzicky i psychicky.
Ze začátku to byly jen drobnosti. Jiné vlasy, nový outfit, někdy unavenější pohled. Ale pak jsem si všimla něčeho… zvláštního.
Ne na sobě. Na odrazu za mnou.
Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost. Osvětlení, stín, možná neostrost. Ale časem to bylo zřetelnější.
Postava.
Jako by za mnou někdo stál. Ne jasně – spíš jako stín. Silueta. Tvar, který tam být neměl.
Jednou jsem fotku přiblížila a zamrazilo mě. Ramena. Tvář. Nejasné rysy. Bylo to, jako by v zrcadle někdo stál bokem za mnou. Ale když jsem se otočila, samozřejmě tam nikdo nebyl.
Snažila jsem se to vysvětlit. Odlesk. Chyba objektivu. Sousedka přes chodbu? Ale chodba je slepá – žádná okna, žádná jiná světla.
Tak jsem zkusila experiment. Nastavila jsem stativ, fotila bez sebe. Jen zrcadlo. Nic. Čisté, prázdné. Ale jakmile jsem se postavila před něj… stín se zase objevil.
A co bylo horší – začal se měnit.
Jednou měl hlavu nakloněnou. Jindy ruku u boku. Přísahala bych, že na jedné fotce měl otevřená ústa.
Přestala jsem fotit. Myslela jsem, že mě prostě přepadla nějaká zvláštní forma úzkosti. Byla jsem po rozchodu, ve stresu. Potřebovala jsem pauzu. Ale neklid nezmizel.
Naopak – zrcadlo jsem začala obcházet. Nedívala se do něj. Přes den ho přikrývala dekou.
A pak, jednou v noci, když jsem šla pro vodu, jsem koutkem oka zahlédla pohyb. Zastavila jsem se. Otočila se ke zrcadlu. A na zlomek vteřiny jsem viděla svůj odraz – ale neusmíval se.
Já se neusmívala. Ale on ano.
Zrcadlo jsem ráno sundala a odnesla do sklepa. Od té doby ho už nemám. Ale fotky mám dodnes.
Když se k nim vrátím, ta postava tam pořád je. Nenápadná, jakoby součást pozadí. Ale dnes už ji nemůžu nevidět.
A občas přemýšlím – jestli to nebyla chyba, že jsem přestala fotit. Jestli to nebyl někdo, kdo mě chtěl varovat.
Nebo někdo, kdo čekal, až si ho všimnu.
