Článek
Malá kytička narcisek, čistě svázaná provázkem, bez vzkazu. Myslela jsem, že jsou omylem – třeba se někdo spletl dveřmi. Ale další pátek tam byly znovu. Tentokrát tulipány.
A pak potřetí. A počtvrté.
Každý pátek ráno čerstvé květiny.
Na rohožce. U mých dveří. Beze jména.
Bylo to zvláštní.
Ne děsivé – spíš něžně matoucí.
V té době jsem žila sama, po rozchodu, ticho bytu bývalo tíživé. Ale ty květiny to měnily. Byly tiché, krásné, nevtíravé. Jako by mi někdo chtěl říct: „Ještě na tebe někdo myslí. I když nevíš kdo.“
Začala jsem se těšit. Pátek byl dnem květin. A pokaždé jiné – jednou frézie, jindy luční směs. Nikdy extravagantní, nikdy okázalé. Jen něco tichého, opravdového.
Po několika týdnech jsem o tom začala mluvit.
Nejdřív s kolegyní z práce.
Pak se sousedkou.
„To je romantické!“ smála se.
Ale další pátek? Nic.
Žádná kytička. Jen prázdná rohožka.
A další týden znovu.
Květiny zmizely.
Nevím, kdo to byl. A právě to mě trápí nejvíc.
Mluvila jsem o tom nahlas, možná to zaslechl. Možná chtěl zůstat skrytý, anonymní. Možná jsem porušila pravidla, o kterých jsem nevěděla, že existují.
Někdy si představuji, kdo to mohl být. Starý soused, co vždycky zdravil první. Ten tichý muž od naproti, co nosí sluchátka i ve výtahu. Nebo někdo, koho jsem už dávno potkala a zapomněla.
Dnes je to rok. A stále na ty pátky myslím.
Květiny už nepřicházejí. Ale něco ve mně se od té doby změnilo.
Vědomí, že jsem pro někoho byla důvodem k jemnému, tichému gestu.
A i když to skončilo, dalo mi to víc, než by dal jakýkoliv otevřený dopis nebo velké vyznání.
Některé příběhy nemají rozuzlení. Jen stopu.
A možná právě proto na ně nikdy nezapomeneme.
