Článek
Psal jsem, když všichni spali. Na poznámkový blok, na účtenky, do okrajů učebnic. Psal jsem, protože jsem musel. Protože mě slova nenechávala spát. A protože jsem věřil, že jednoho dne ze mě bude spisovatel.
Ten sen jsem si dlouho držel jako oheň v dlaních. Nikomu jsem o něm neřekl. Nechtěl jsem ho uhasit tím, že se mi někdo vysměje. A možná právě proto, když mi ve třiceti konečně vyšla první kniha, byl jsem na pokraji euforie i kolapsu. Měl jsem pocit, že se mi splnilo všechno. Tehdy jsem ještě nevěděl, jak rychle člověk může spadnout zpátky na zem.
Kniha byla román. Ne úplně jednoduchý. Hrála si s jazykem, skákala v čase, postavy nebyly jednoznačné. Ale byl to můj příběh. Můj svět. A já byl na něj hrdý.
Recenze na internetu byly smíšené. Někteří čtenáři si knihu zamilovali, jiní psali, že je „náročná“ nebo „ne úplně pro každého“. A pak přišla ta recenze. Napsal ji jistý Matěj Čížek — kritik s vlastní rubrikou v kulturní příloze jednoho většího deníku. V titulku stálo:
„Debut, který měl zůstat v šuplíku“
Článek jsem četl snad třikrát, pokaždé s větším sevřením v břiše. Označil knihu za „pokus o literaturu“, srovnával ji s rádoby intelektuálním experimentem a zakončil větou: „Je to nečitelné, samoúčelné, a nebýt dotační podpory, nikdy by to nevyšlo.“
Zavřel jsem notebook a seděl hodinu v tichu. Pak další. Pak celý večer.
Na druhý den jsem dostal zprávu od čtenářky na Instagramu. Napsala, že jí moje kniha pomohla překonat těžké období. A že si přečetla ten článek — a že ten člověk očividně nepochopil vůbec nic. Přidali se další. Někteří děkovali, jiní sdíleli pasáže, které si vypsali. A nakonec se kniha začala šířit. Z ruky do ruky. Literární kluby si ji vybíraly do čtenářských výzev. Vydavatel mi zavolal a řekl, že jdeme do druhého vydání.
A pak třetího.
Zatímco já podepisoval výtisky na autorském čtení v Brně, náhodou jsem zaslechl dvě ženy, jak si mezi regály povídají:
„To je ta knížka, co ji někdo zkritizoval, a pak byla všude.“
Usmál jsem se. Ne kvůli škodolibosti, ale proto, že jsem si vzpomněl, jak jsem tenkrát seděl u stolu a pochyboval o všem, co jsem napsal.
O pár měsíců později jsem zahlédl Matěje Čížka v jedné kavárně v centru. Byl tam na autogramiádě jiného autora — tentokrát psal recenzi výměnou za voucher na brunch. Věděl jsem to, protože to sdílel sám na Facebooku. „Když už kultura nic nevydělá, aspoň to kafe zdarma,“ psal vtipně. Ale vtip zněl spíš unaveně než ironicky.
Nešel jsem za ním. Neměl jsem důvod. Nepotřeboval jsem mu nic dokazovat.
Moje kniha má své čtenáře. Má i své odpůrce. Ale hlavně — má svůj příběh. A ten už mi nikdo nevezme.
