Článek
Následovanou těsně za ní dalšími: „Nemluv, když dospělí mluví. Neskákej do řeči. Neodmlouvej.“ Hodná holka byla tichá holka. Taková, která nepřekáží, nekomentuje, nevyčuhuje. Taková, která nedělá „scény“.
Dlouho jsem si myslela, že tak to prostě má být. Že poslušnost a ticho jsou známkou dobré výchovy. Ale v tichu se nenaučíte říkat, co potřebujete. Nenaučíte se ozvat, když vás něco bolí nebo někdo zraňuje. Nenaučíte se bránit – ani vyjádřit radost, nesouhlas, nadšení.
Mlčet se stalo mojí ochranou i pastí. V pubertě jsem si do deníku zapisovala věci, které jsem si přála nahlas říct – ale neuměla jsem. Když mě někdo ponížil, usmála jsem se. Když mi bylo ublíženo, řekla jsem: „To nic.“ Ve škole jsem se bála hlásit. V práci jsem nechtěla být za tu „příliš ambiciózní“. Ve vztazích jsem potlačovala vlastní potřeby, jen abych „neudělala problém“.
A pak se mi narodila dcera.
Najednou jsem si uvědomila, že všechno, co jí budu předávat – vědomě i nevědomě – bude rámovat její svět. A že pokud ji naučím, že mlčet znamená být v bezpečí, budu jí připravovat půdu pro totéž ticho, které tolik let dusilo mě.
Rozhodla jsem se to přerušit.
Učíme se spolu. Já ji vedu k tomu, že může říct ne. Že může projevit hněv i radost. Že má právo mluvit i v místnosti plné dospělých. A ona mě učí, že není pozdě. Že i já se můžu ozvat. Že není ostuda mít hlas. A používat ho.
Není to vždy jednoduché. Když mi někdy odpoví víc přímo, než bych čekala, slyším v hlavě ten známý hlas: „Tohle si k tobě dovoluje?“ Ale vzápětí se zastavím a uvědomím si – dovoluje si to proto, že ví, že smí. A to je dar. Může vyjádřit nespokojenost beze strachu, že ztratí lásku. Může být autentická.
Možná nebude „hodná holka“ v tom starém smyslu slova. Ale bude silná, sebevědomá, empatická a slyšitelná. A to je víc, než jsem si kdy dokázala přát – pro ni i pro sebe.
Někdy si představuju, jak by vypadal můj život, kdyby mi jako malé někdo řekl: „Tvoje pocity jsou v pořádku. Máš právo mluvit.“ Ale dnes už vím, že není třeba litovat, jen měnit.
A tak, když mě dcera chytí za ruku a začne vyprávět, co ji štve, co se jí líbilo, co ji rozplakalo, zastavím se a poslouchám. Protože její hlas je důkazem, že ticho už nemá hlavní slovo.
