Článek
Kombinaci napjatého úsměvu, úkroku dozadu a pohledu, který říkal: „Takhle jsi si ho vybrala… vážně?“
A pak to přišlo:
– „Nevypadá trochu unaveně?“
– „A jakže se to jmenuje? Martin? To je takové… obyčejné jméno.“
– „Cože, má piercing? V tom věku?“
– „Aha, učí na střední? No… aspoň má stálý plat.“
Martin byl všechno, co moje maminka neměla ráda. Měl rád jazz, nosil džíny i na rodinné oslavy, pil filtrovanou kávu a odmítal jíst kuře s broskví a sýrem, protože „to je zločin proti gastronomii“. Nechodil na hory, neříkal „dobrou chuť“ přesně po zazvonění polévkové lžíce a hlavně – měl vlastní názor. Což je, jak známo, v některých rodinách nepřípustné.
Maminka si od začátku dávala záležet. Na každé návštěvě si našla něco:
– „Viděla jsem, že přijel na kole. Nemá auto?“
– „On si bere přídavek brambor, i když nejsou doměkka?“
– „Nevadí mu, že máme starý ubrus? Vypadá tak… pozorovací.“
Martin to bral s klidem. Dokonce přílišným. Jednou mi v autě řekl:
„Víš, ona mě buď začne mít ráda, nebo mě časem zabije. Obojí chápu.“
A pak se to začalo měnit.
Nejdřív pomalu.
Jednou jí opravil myčku.
Podruhé jí donesl kávu z malé pražírny s poznámkou „tahle by vám mohla chutnat, není kyselá jako ta, co pije vaše dcera“.
Na třetí návštěvě si povídali o Antonínu Dvořákovi, protože zjistil, že kdysi zpívala v chrámovém sboru.
Na čtvrté návštěvě už seděl s ní v kuchyni a loupal brambory, zatímco já dělala bábovku.
A na páté?
Dostal klíče od domu.
„Pro případ, že bys šla pozdě a on přijel dřív,“ řekla mi maminka s pohledem, který říkal: „Nezvorala jsi to úplně.“
Uběhly tři roky. Dneska?
Martin je její osobní IT technik, zahradní konzultant, degustační poradce a důvod, proč mi posílá zprávy typu: „Kdy zase přijedete – ať si Martin přiveze tu marmeládu, co měl posledně.“
Zásadní zlom nastal, když jí sám od sebe opravil starý rámeček s fotkou táty, aniž by se ho ptala. Jen ho tiše odnesl, přilepil zadní desku, vyleštil sklo a postavil ho zpět.
Ten den mi napsala jen tři slova:
„On je hodnej.“
Dnes už si z toho děláme legraci. Martin říká, že „je to jako Stockholm syndrom, jen naruby“ a já ho občas popichuju, že kdybychom se rozešli, máma by mě nejspíš odřízla ze závěti a adoptovala jeho.
Ale pravda je taková – maminka se nebála říct, co si myslí. A on se nebál být svůj. Nepřetvařoval se, nelíbal ruce, nehrál na city. Jen tam byl. Trpělivý, milý, opravdový.
A to – dřív nebo později – zlomí každou mámu.
Ponaučení?
Nikdy nepodceňuj sílu správně opravené myčky, decentního humoru a tiché loajality.
A pokud ti máma tvrdí, že „ten tvůj se jí nezdá“ – dej tomu čas.
Za pár let z něj třeba bude její nejoblíbenější zeť.
A ty si budeš moci užívat ten slastný pocit: „Já to říkala.“
