Článek
Byla jsem ta máma, co dává pozor.
Co si pamatuje rozvrh, kdo má alergii na pyl, kdy je třídní schůzka, kdy dcera brečela jen tak, ale kdy už to nebylo „jen tak“.
A podle mého tehdejšího muže jsem „přeháněla“.
„Nech ji být, ať se trochu otluče.“
Říkal to s tím chlapským klidem, který působí rozumně, než zjistíš, že je to jen pohodlná forma nezájmu.
Když dcera přišla ze školy smutná, protože se s ní holky nebavily, mávl rukou.
„Tohle jsme všichni zažili. Nepřeceňuj to.“
Když měla horečku a chtěla spát u mě, řekl, že „už je dost velká“.
A já prý přeháním.
Nechápal, proč s ní mluvím jako s člověkem
Ne jako s dítětem, které „ještě neví, co je život“.
Nechápal, proč se jí ptám, co si myslí.
Proč jí vysvětluju, co se děje, místo toho, abych jen řekla: „Protože jsem to řekla.“
A já nechápala, jak někdo může být tak emocionálně negramotný – a ještě to považovat za přednost.
Pak jednoho dne odešel
Bez hádek. Bez dramat.
„Není to ono. Už dlouho. Nechci žít v atmosféře, kde se všechno dramatizuje.“
Dcera ten den seděla na posteli s plyšákem.
Slyšela, jak zabouchl dveře.
Ptala se mě, jestli se vrátí.
Řekla jsem, že nevím.
Protože jsem opravdu nevěděla.
A pak…
Ticho. Týden. Dva. Měsíc.
Čekala jsem, že zavolá. Napíše.
Dcera taky.
Občas se ptala:
„Neposlal zprávu?“
„Volal aspoň tobě?“
Nevolal.
Neposlal.
Celý rok.
A já přeháním?
Když se dnes někdo zeptá, proč jsem tak „ostražitá“ nebo „přecitlivělá“, neomlouvám se.
Nesnižuju se.
Řeknu:
„Protože vím, jak to vypadá, když má někdo na starosti jen sám sebe.“
Dcera to přežila
Má v sobě kousek prázdna, ale taky hodně síly.
Nevymlouvám se na to, co udělal její otec – ale nezamlčuji to.
Nesnažím se ho očistit před světem. Protože on se neobtěžoval ani zavolat.
A já? Už se nebráním, když mi někdo řekne, že „to přeháním“
Protože péče není přehánění.
Citlivost není slabost.
Zájem není posedlost.
A když někdo odejde od dítěte a ani se mu rok neozve, neznamená to, že to dítě nepotřebovalo pozornost – ale že on ji nikdy neuměl dát.
Pointa?
Lidi, co tě obviní z přehánění, často jen nejsou schopní unést, že ty cítíš víc než oni.
A že tím zrcadlíš jejich nedostatek.
