Článek
Ale když Veronice skončila mateřská, museli jsme řešit hlídání. Naše maminky bydlí daleko a školka teprve od tří let. Hledali jsme chůvu.
Paní Horáková se zdála jako dar z nebes. Padesátnice s dlouholetými zkušenostmi, reference od tří rodin, vždycky upravená a milá. Veronika ji ihned zbožňovala.
„Ondro, ona je perfektní! Vidíš, jak si s Aduškou rozumí? A jaká je klidná a profesionální,“ říkala Verča nadšeně po prvním setkání.
Skutečně, paní Horáková působila kompetentně. Ale mě něco rušilo už od začátku. Ado byla živé, vykřikující dítě, které malo rádo pozornost. S chůvou byla podivně tichá a ospalá.
„Veri, není ti divné, jak je Ado unavená, když přijdeme domů? Je jí teprve rok a půl, měla by být plná energie.“
„Ondro, to je přece skvělé! Vidíš, jak je s paní Horákovou spokojená? Ani nepláče, když odcházíme. To znamená, že si s ní rozumí.“
Ale mě to nepřipadalo normální. Malé děti pláčí, když rodiče odchází. To je přirozené. Naše Ado se jen tak divně dívala a pak si lehla na gauč.
Po týdnu jsem si všiml dalších věcí. Ado přestala jíst své oblíbené jídlo. Když jsme přišli domů, byla vždycky na stejném místě - ležela na gauči s plínkou a koukála do stropu. A nejhorší bylo, že přestala reagovat na své jméno tak živě jako dřív.
„Veri, něco není v pořádku. Ado je divná. Jako by byla pořád ospale nebo nemocná.“
„Ondro, ty máš nějaké otcovské úzkosti. Paní Horáková má třicet let zkušeností s dětmi. Ado je prostě klidné dítě, když není se mnou. Možná je to tím, že má konečně klid od mé úzkostné péče.“
„Ale podívej se na ni! Normálně by už běhala po bytě a křičela. Je jako zombie.“
„Přeháníš. A víš co? Jsem ráda, že je klidná. Můžu se konečně soustředit na práci, místo abych se starala, jestli dělá binec.“
Cítil jsem se šíleně. Možná to opravdu byly otcovské úzkosti. Ale ten pocit, že s naším dítětem něco není v pořádku, mě neopouštěl.
Rozhodl jsem se jednou přijít domů dřív. Řekl jsem v práci, že jsem nemocný, a vrátil se ve dvě odpoledne. Klíče jsem nechal venku a vešel tiše.
Paní Horáková seděla u kuchyňského stolu a drtila v lžíci nějaké bílé prášky. Vedle ní stála Adina lahev s mlékem. Ado ležela na koberci a dívala se tupě do stropu.
„Co to děláte?“ zeptal jsem se ostře.
Paní Horáková sebou trhla a prášky se jí rozsypaly po stole. „Ach, pane Novák! To jsou… to jsou vitamíny. Ado má malou chřipku, tak jí dávám něco na posílení imunity.“
„Jaké vitamíny? A proč je drtíte?“
„No… jsou to takové dětské tablety, ale ona je neumí polykat, tak je rozmělním.“
Něco mi na tom nesedelo. Vzal jsem lahev a očichal ji. Mléko vonělo divně, chemicky.
„Chci vidět balení těch vitamínů.“
„Já… já je už vyhodila. Byla to poslední.“
V tu chvíli jsem věděl, že lže. Zavolal jsem Veroniku a pak lékařskou pohotovost.
Na pohotovosti nám řekli pravdu. Ado měla v krvi prášky na spaní - konkrétně Diazepam. Paní Horáková jí míchala do mléka sedativa, aby byla klidná a neobtěžovala ji.
„Mohlo to způsobit vážné poškození vývoje mozku,“ řekl doktor. „Štěstí v neštěstí je, že jste to objevili relativně brzy.“
Verča seděla na pohotovosti a plakala: „Ondro, promiň. Měla jsem tě poslouchat. Měla jsem vidět, že s Adou něco není v pořádku.“
Paní Horáková dostala podmínku a zákaz práce s dětmi. Ado se naštěstí vrátila do normálu po několika týdnech, ale trvalo měsíce, než se naučila znovu důvěřovat cizím lidem.
Od té doby máme kamery v bytě a žádná chůva nezůstává s Adou sama, dokud ji neznáme alespoň měsíc. A Verča už nikdy nepodceňuje mé „paranoidní“ obavy o naše dítě.
Naučil jsem se, že rodičovský instinkt není paranoia. A že profesionální vzhled a reference nezaručují, že někomu můžete svěřit to nejcennější, co máte.
