Článek
„To tě přece jednou nechá ve štychu,“ smáli se. Já jsem si to auto ale zamilovala. Nebylo krásné. Nebylo rychlé. Ale bylo moje. A hlavně — nikdy mě nenechalo na holičkách.
Péči jsem mu věnovala pravidelnou. Nejezdila jsem s ním na přetížení, nehrála jsem si na závodníka. A když jsem ho jednou za rok dovezla na kontrolu, mechanik jen kroutil hlavou, proč s tím „vrakem“ ještě jezdím.
„Tohle je dnes už na šrot. Kdyby ses trochu rozšoupla, mohla bys jezdit jako člověk,“ smál se mi ten samý muž, který za měsíc poté přivezl do dílny svoje nové BMW — na odtahovce.
Poprvé to bylo kvůli elektronice. Palubní deska začala blikat jako vánoční stromeček. Drahý oprava, týden bez auta. Podruhé se něco pokazilo v převodovce. Třetí selhání bylo definitivní – motor. Vždy šlo o různé věci, ale měly jedno společné: luxusní auto bylo nepojízdné.
Já jsem zatím s „vrakem“ dojížděla do práce, jezdila na výlety, stěhovala kytky i kamarády. Jednou jsem v něm dokonce spala, když jsem zůstala viset na venkově bez vlaku. A v létě mi v něm jednou vyrostla bazalka, protože jsem zapomněla truhlík na zadním sedadle.
To auto nebylo jen dopravní prostředek. Bylo to místo vzpomínek. Životní svědek. Nechtěla jsem ho vyměnit jen proto, že „už se to dnes nenosí“.
Mechanik, který si z mé Felicie dříve dělal legraci, mě jednou požádal, jestli ho hodím do města. Jeho BMW bylo v servisu už potřetí za tři měsíce a půjčovna neměla náhradní vůz.
Seděl vedle mě a chvíli mlčel. Pak řekl:
„Hele… ona je fakt v dobrým stavu. Jede ti to čistě. A to řízení… měkký, ale přesný.“
Usmála jsem se. Neodpověděla jsem hned. Jen jsem si užívala ticho, motor a to, že moje auto fungovalo.
Na prestiži není nic špatného. Každý má právo chtít něco, co působí dobře, co voní novotou a vypadá reprezentativně. Ale neměla by být výměnou za spolehlivost. Někdy je lepší mít něco obyčejného, co vás ale nikdy nezradí. V autě, v práci, ve vztazích.
Je snadné zasmát se někomu, kdo nevypadá „moderně“. Ale těžší je přiznat, že elegance neznamená funkčnost. A že obal opravdu není všechno.
Moje Felicie má dnes už přes 300 tisíc kilometrů. Občas něco zapraská, občas zaskřípe. Ale když ji nastartuji, zaburácí jako starý přítel, který ví, že jsme toho spolu hodně zažili — a že to nejdůležitější pořád funguje: držíme spolu.
