Článek
zasmál se meteorolog do telefonu, když jsem si dovolila zmínit, že moje babička odhaduje počasí podle chování ptáků, vůně vzduchu a bolestí v kolenou.
Ten smích mi zněl v hlavě celý týden. Ne proto, že bych se cítila uražená, ale protože… se mýlil.
Tenhle příběh není o tom, že bych nevěřila vědě. Je o tom, že občas se přesnost skrývá i v tom, co neumíme vysvětlit.
Babička byla žena, která znala krajinu. Ne z knih. Z chození po polích, z koukání do oblohy a z let, kdy se o počasí rozhodovalo dřív, než bylo Wi-Fi. Její předpovědi byly jednoduché, ale fascinující.
„Vítr fouká od jihu, prší do rána.“
„Když ráno voní hlína, večer přijde bouřka.“
„Když je srpen bez rosy, čekej suchý podzim.“
Když jsem byla malá, psala si do sešitu pozorování. Vedle data poznámky: „včera kvetly špendlíky – za tři dny ochlazení“, „kočky spí na zemi – přijde mráz“. Smála jsem se tomu, ale všechno si pamatovala. A hlavně – fungovalo to.
O pár let později jsem pracovala jako redaktorka na regionálním webu. Dostala jsem nápad: udělat týdenní duel. Na jedné straně profesionální meteorolog z institutu. Na druhé straně – moje babička.
Počasí na příštích sedm dní. Každý svůj tip poslal nezávisle. Srovnali jsme teploty, srážky i větrnost.
Na konci týdne jsme udělali rekapitulaci. Výsledek?
Babička se spletla jednou. Meteorolog třikrát.
Nebyla to žádná vědecká studie. Ale něco se ve mně změnilo. Došlo mi, že někdy jsme tak posedlí daty, že zapomeneme na obyčejný cit.
Babička neměla přístup k radarům. Ale cítila změnu tlaku ještě dřív, než ukazovala aplikace. Uměla číst ve stromech, ptácích i západu slunce.
A tak, když se mi onen meteorolog později po telefonu smál, jen jsem se usmála. Protože jsem věděla, že to není babička, kdo je mimo.
Dnes, když si lidé kontrolují počasí v appce, já si k tomu ještě zavolám babičce.
„Nebude pršet?“ ptám se.
„V noci bude rosa. Ale přes den sucho. Vítr nebude, tak suš prádlo.“
A má pravdu.
Neříkám, že věda není důležitá. Je. Ale taky věřím, že zkušenost, intuice a generace před námi mají co říct.
Babička by nikdy neřekla, že „předpovídá“. Řekla by: „Jen koukám, co mi příroda říká.“
A možná bychom měli víc koukat taky.
