Článek
Bylo jí sedmdesát osm let a až do posledních chvil si udržela svou důstojnost a nezávislost. Když jsem procházela její malý byt v paneláku na okraji města, srdce se mi svíralo bolestí. Všechno bylo pečlivě uklizené, jako vždycky.
V ložnici, za starým dubovým sekretářem, jsem našla malou plechovou krabičku od čaje. Byla těžší, než jsem čekala. Když jsem ji otevřela, div jsem nevykřikla překvapením. Uvnitř bylo úhledně naskládáno asi dvacet tisíc korun v bankovkách po pěti stech.
Vzpomněla jsem si, jak mi maminka vždycky říkala: „Petruško, musíš si každý měsíc něco odložit. I když je to jen pár korun, časem z toho bude slušná částka.“ Nikdy jsem si nemyslela, že to dělá i ona sama. Vždyť měla jen malý důchod, stěží jí stačil na běžné výdaje.
Pod bankovkami jsem našla složený papír. Byl to dopis psaný maminčiným úhledným písmem:
"Má drahá Petruško, pokud čteš tyto řádky, už nejsem mezi vámi. Tyhle peníze jsem si odkládala dvacet let, každý měsíc pět set korun. Vím, že se divíš, kde jsem je brala. Šetřila jsem na všem – kupovala jsem levnější jídlo, chodila pěšky místo autobusem, nevyměňovala nábytek. Ale nedělala jsem to pro sebe.
Pamatuješ si, jak sis vždycky přála studovat na konzervatoři? Byl to tvůj největší sen, ale my jsme tehdy neměli peníze. Musela jsi jít pracovat do továrny a svůj sen pohřbít. Dodnes to nesu ve svém srdci jako největší selhání.
Vím, že teď je ti čtyřicet a myslíš si, že je pozdě. Ale není! Petr mi říkal, že existují kurzy pro dospělé, že se dá začít i v našem věku. Tyto peníze jsou pro tebe. Kup si piano, zapís se na hodiny, splň si svůj sen. Nikdy není pozdě začít žít život, jaký chceš.
Už mi odpusť, že jsem ti to neřekla dříve. Chtěla jsem ti to darovat osobně k padesátinám, ale zřejmě se nedožiju. Buď šťastná, má holčičko. Hrát na piano bylo vždycky tvoje pravé povolání.
S láskou, tvoje maminka"
Slzy mi tekly po tvářích, když jsem dopočetla dopis. Všechny ty roky, kdy si maminka odepřela každou maličkost, šetřila každou korunu. Všechny ty večery, kdy jedla jen chleba s máslem, aby ušetřila na mém snu.
Vzpomněla jsem si na večery z dětství, kdy jsem hrála na staré pianino u babičky. Maminka vždycky seděla v křesle a poslouchala s uzavřenýma očima. „Máš to v prstech,“ říkávala. „Jednou budeš slavná pianistka.“
Pak přišla osmdesátá léta, nedostatek peněz, nutnost rychle si najít práci. Sen se rozplynul jako mlha nad ránem. Nebo alespoň jsem si myslela, že se rozplynul.
Druhý den jsem šla do hudebního obchodu. Za dvacet tisíc se dalo koupit slušné digitální piano. Prodavač byl překvapený, když mu čtyřicetiletá žena řekla, že chce začít hrát. „Není problém,“ usmál se. „Máme výbornou učitelku právě pro takové případy.“
Dnes, půl roku po maminčině smrti, chodím dvakrát týdně na hodiny. Učím se Chopina, Bacha, občas si zahraju něco lidovějšího. Ruce už nemám tak obratné jako v mládí, ale srdce zpívá pokaždé, když se dotknu kláves.
Maminka měla pravdu. Nikdy není pozdě začít žít svůj sen. A těch pět set korun měsíčně? To nebyly jen peníze. Byla to láska, naděje a víra v to, že štěstí si zaslouží každý, i když přijde o něco později.
Dnes večer budu hrát Debussyho Clair de Lune. Pro maminku, která mi dala největší dar ze všech – druhý začátek.
