Článek
Darovat někomu něco, co nemůže mít sám. Možná to zní pateticky, ale nebyla jsem jedna z těch, co se chtěly stát náhradní matkou kvůli penězům. Měla jsem stabilní práci, malý byt a klidný život. Ale chyběl v něm smysl. A možnost pomoct jinému páru stát se rodiči mi najednou připadala jako něco… většího než já sama.
Zkrátím to – přes agenturu jsem se dostala ke dvojici, která se mi od začátku zdála ideální. Klára a Petr. On působil uzavřeně, ale laskavě, ona byla přesná, přímočará, trochu odměřená. Lékařsky to měli složité. Za sebou několik neúspěšných pokusů, nevydařené IVF, Kláře navíc v důsledku zdravotních komplikací museli odebrat dělohu.
Oba působili vyčerpaně, ale rozhodnutě. Chtěli dítě. A já jsem jim to chtěla umožnit.
Proces byl standardní. Psychologické testy, právní smlouvy, dohodnuté hranice. Nebudu zacházet do detailů, jen řeknu, že jsme si stanovili jasná pravidla: těhotenství bude moje, dítě jejich. Po porodu se rozloučíme, bez dalšího kontaktu.
A přesto už tehdy ve mně hlodal zvláštní pocit.
Klára mi nikdy nedala najevo příliš vděku. Ani srdečnosti. Byla chladná, rezervovaná, někdy až odtažitá. Petr byl tišší, ale když se mnou mluvil, díval se mi přímo do očí. A v těch jeho byl smutek. Něco nevyřčeného.
Ale neřešila jsem to. Měla jsem před sebou jasný úkol.
Těhotenství probíhalo normálně. Až moc normálně.
Jenže s každým dalším měsícem jsem začínala cítit něco zvláštního – ne emočně, ale fyzicky. Jakési podvědomé napojení. A nejen k dítěti. K té situaci jako celku.
Něco mi nehrálo.
Ve čtvrtém měsíci jsem šla na běžnou kontrolu. Lékař, který mě viděl poprvé, si prohlížel výsledky a najednou se zarazil.
„Víte, že biologickým otcem není ten muž uvedený v dokumentech?“
Zarazila jsem se.
„To… není možné. Oplodnění bylo přes kliniku.“
Doktor pokrčil rameny. „Možná došlo k chybě. Ale genetika mluví jasně – otec má jiný profil.“
Zpanikařila jsem. Volala jsem koordinátorce v agentuře. Ta tvrdila, že se nic stát nemohlo, že je to nesmysl. Ale pocit nejistoty ve mně začal narůstat.
V pátém měsíci jsem udělala něco, co jsem si přísahala, že nikdy neudělám: šla jsem za Petrem osobně.
Bez Kláry. Jen jsme se domluvili přes e-mail na schůzce v kavárně.
Nechtěl moc mluvit. Ale když jsem mu řekla o výsledcích, zbledl.
„Klára vám neřekla všechno,“ řekl tiše. „Ale nemůžu vám to říct já. To ona… to ona to celé vymyslela.“
„Co vymyslela?“ zeptala jsem se.
Petr se podíval stranou. „Prosím vás… až se narodí, neodevzdávejte ho hned. Než to uděláte, zjistěte si víc. Vy to máte právo vědět.“
A odešel.
Zůstala jsem sedět s kafem, které mi mezi prsty vychladlo.
V tu chvíli jsem pochopila, že něco není v pořádku.
Ale netušila jsem, jak hluboko to sahá.
Dítě se narodilo o dva týdny dřív. Chlapec. Zdravý, krásný, s tmavými vlásky.
Když jsem ho držela v náručí, bylo to jiné než „jen“ přirozené pouto.
Byl můj. Ne fyzicky. Ale něco na té situaci mi říkalo, že ho nemůžu jen tak předat.
A tak jsem to neudělala.
Zavolala jsem právníka. A požádala o přístup ke kompletní dokumentaci – i té z kliniky, i té právní. Trvalo to pár dní. Ale když jsem dostala složku a podívala se na biologické profily… málem jsem omdlela.
Otisk DNA dítěte se shodoval s mým. A otcem nebyl Petr. Ani žádný anonymní dárce.
Byl to… můj bývalý přítel. Muž, se kterým jsem chodila před lety. S kterým jsme kdysi mluvili o dětech, ale rozešli se. Bezděčně. Bez hádek. Jen se naše cesty rozešly.
Ocitla jsem se uprostřed lži, kterou vytvořila Klára.
Zjistila jsem, že kdysi pracovala na klinice, kde byl zmrazený můj vajíček – z doby, kdy jsem si nechala udělat preventivní odběr kvůli zdravotní diagnóze. A že přes známosti se dostala k mému profilu. Vybrala mě.
Využila mého genetického materiálu.
Oplodnění provedli tak, aby to vypadalo standardně. Ale já jsem nebyla jen náhradní matkou. Byla jsem biologickou matkou.
A dítě, které mělo být „jejich“, bylo vlastně moje. Skutečně moje.
Nechci zacházet do detailů. Ale následoval soud. A velký boj.
Klára tvrdila, že nešlo o záměr. Ale důkazy mluvily jinak. Petr se během řízení postavil na mou stranu. Sám podal svědectví o tom, co se stalo. O tom, jak ho Klára do všeho zatáhla. O tom, že si dítě nikdy nepřál – ne tímhle způsobem.
Dnes je malému Matějovi tři a půl. Je to můj syn. Zůstali jsme spolu.
A i když jsem do těhotenství vstupovala jako „pomocník“, nakonec jsem pochopila, že život si někdy cestu vybere sám.
Myslela jsem, že dávám někomu dar.
Ale nakonec jsem dostala největší dar já.
