Článek
Stála jsem na peronu třetího nástupiště, kde vítr vždy fouká o něco silněji než jinde. V ruce jsem držela jízdenku. Ale nebyla to jízdenka za někým. Ani od někoho. Byla to jízdenka od všeho.
Myslela jsem, že to bude jednoduché. Nastoupit, sednout, zmizet.
Zmizet z práce, z očekávání, z přetvářky. Z vyčerpání.
Byla jsem unavená z role, kterou jsem hrála celý život. Dcera. Kolegyňka. Spolehlivá. Úsměvná.
A přitom uvnitř prázdná.
A pak za mnou někdo stál.
„Nedělej to,“ řekla tichým, ale jasným hlasem.
Otočila jsem se.
Stála tam paní. Starší, vlasy sepnuté do uzlu, kabát jako z minulé doby.
Nikdy jsem ji neviděla.
„Už jednou jsi umřela,“ dodala.
Ztuhla jsem.
„Cože?“
„Ty nevíš?“
Zírala na mě klidně, bez hysterie.
Jako by mi říkala, že mi uletěl šátek.
„Ne, to je… nesmysl.“
„Pamatuješ se na dům u řeky?“
Najednou se mi zatajil dech.
Nevím, proč jsem ji neodmítla. Neutekla.
Místo toho jsme si sedly na lavičku u odjezdové tabule.
Řekla mi příběh, který neznala. A přesto byl o mně.
Dům u řeky. Spadlý most.
Dívka, která šla v noci domů a spadla do vody.
Zachránili ji. Vytáhli v poslední chvíli.
Nikdo nevěděl, kdo to byl. Neměla u sebe doklady. Jen malý přívěsek ve tvaru slzy.
Začala jsem brečet.
Měla jsem ten přívěsek doma. Celý život. Myslela jsem, že ho mám po babičce.
Nikdo mi k němu nikdy nic neřekl.
„Proč mi to říkáte?“
Usmála se. Jemně, ale unaveně.
„Protože já tam byla taky.“
Zůstala jsem na ni zírat.
„Byla jsem tehdy na tom mostě. Taky jsem chtěla skočit. Ale pak jsem tě uviděla.
A věděla jsem, že pokud přežiješ ty, musím žít i já.“
Nevěděla jsem, jestli je blázen, nebo prorok.
Ale v tu chvíli jsem věděla jediné:
Nemůžu odjet.
Nevím, kdo ta žena byla. Neřekla své jméno.
Zmizela stejně rychle, jako přišla.
Ale změnila všechno.
Dnes věřím, že v životě někdy potkáme někoho, kdo nás pozná dřív, než se poznáme sami.
Kdo nás zastaví těsně před hranou.
A někdy je to cizinec na nádraží.
A někdy je to myšlenka, která najednou zašeptá správná slova ve správný čas.
