Článek
Neřeším, jestli mám obraz rovně, jestli na parapetu přibyly dvě zrnka prachu nebo jestli jsem nechala hrnek otočený ouškem doprava. Ale tohle jsem nepřehlédla. A přesto jsem si v první chvíli řekla: to není možné.
Vrátila jsem se po víkendu z hor. Byla jsem tam sama – tři dny bez signálu, bez lidí, jen knížky a ticho. Byt jsem před odjezdem zamkla, zkontrolovala okna, všechno vypnula. A když jsem se vrátila, nic nenasvědčovalo tomu, že by se něco změnilo. Až do chvíle, kdy jsem šla do koupelny.
Na zamlženém zrcadle se pomalu začal objevovat nápis.
Byl to jen jediný řádek. Krátká věta:
„Příště tu budu čekat.“
Zůstala jsem stát, ztuhlá, s ručníkem v ruce. Voda mi kapala z vlasů, ale já se nehýbala. Ta věta tam nebyla předtím, to vím jistě. A nebyla tam ani ráno, když jsem si čistila zuby. Jenže teď – po sprše, když se zrcadlo orosilo – se písmo zjevilo jasně. Jako by někdo prstem psal do suchého skla.
Jenže já tu tři dny nebyla.
První myšlenka: někdo si dělá legraci. Někdo měl klíč? Dvojník bytu? Starý otisk z minulosti? Jenže… nápis byl čerstvý. A hlavně – nebyl napsaný mým písmem.
Začala jsem pátrat. Zkontrolovala jsem dveře, zámky, okna. Nic. Všechno bylo zamčené. Sousedka neviděla nikoho podezřelého. A já neměla pocit, že by se něco fyzicky změnilo. Jen ten text.
Jen ta věta.
Pořídila jsem fotku. Vycítila jsem, že to není náhoda. A i když se to zdálo paranoidní, začala jsem si všímat drobností. Zjistila jsem třeba, že moje zásuvka v nočním stolku byla jinak zavřená. Nepatrně. Anebo že se v šuplíku našla propiska, kterou jsem dávno ztratila – a kterou jsem nepoložila tam já.
Napadlo mě, jestli si ze mě někdo nezkouší udělat oběť. Bývalý partner? Kamarád s podivným smyslem pro humor? Ale nikdo se k ničemu nepřiznal. A čas plynul.
Jenže pár dní poté jsem objevila další věc. Ve sprše. Když jsem si pustila horkou vodu, zamlžilo se i druhé zrcadlo, to malé, které jsem běžně nepoužívala. A tam byla další věta.
„Necháváš tu stopy. Já taky.“
Tentokrát mě zaplavil mráz.
Zašla jsem na policii. Řekli mi, že bez důkazů nemohou nic dělat. Ani známky vloupání, ani kamerový záznam (v domě žádný nebyl), ani podezřelá osoba. A ano, doptali se na moje psychické zdraví.
Rozumím jim. Na papíře to zní jako příběh z internetu. Ale já ten vzkaz viděla. A nebyl jediný.
Od té doby mám v bytě bezpečnostní kameru. Vyměnila jsem zámek. A začala spát se zataženými závěsy a mobilem po ruce. Už se nic dalšího neobjevilo. Jako by někdo jen chtěl ukázat, že může. A že ví, kde jsem nejzranitelnější.
Nevím, kdo to byl. Možná někdo, kdo si zvolil cizí byt, cizí tvář a chtěl jen hrát hru. Anebo někdo, kdo mě znal. Možná příliš dobře.
Ale od té doby už na zrcadla nekoukám stejně. Vždycky, když se zamlží, čekám. Dívám se, jestli se neobjeví další věta.
A někdy si říkám, že horší než to, co bych mohla vidět, je právě ta tichá prázdnota.
