Článek
Budík nezvonil, snídaně shořela v topinkovači a když jsem se konečně rozhodl pustit pračku, místo obvyklého bublání a otáček se ozvalo jen tiché cvak. Ticho. Ani světýlko, ani zavrčení. Jen ticho a pocit, že den právě dostal další políček.
Nejsem technický typ. Pokud něco neumím, tak je to rozebírání věcí. V dětství jsem rozložil budík a už ho nikdy nesložil. Od té doby mám ke všemu, co má dráty, zdravý respekt. Takže jsem udělal to, co většina z nás: vzal jsem telefon a zavolal opraváře.
Pán dorazil už druhý den. Šedivé vlasy, těžká brašna, pohled jako chirurg před operací. Zkontroloval zásuvku, cvakl pár pojistek, pak se posadil k pračce, chvíli ji studoval a řekl:
„Tak tohle je na odpis.“
Zarazil jsem se. „Na odpis? A nejde s tím nic udělat?“
Pokrčil rameny. „Motor je asi v háji, nebo řídicí jednotka. Každopádně oprava by vyšla dráž než nová. Doporučuju se toho zbavit.“
Zapsal něco do bločku, za diagnostiku si řekl pětistovku, popřál mi hodně štěstí a odešel.
Zůstal jsem tam sám, zklamaný a s plným košem prádla, které jsem potřeboval mít čisté ještě ten večer. Už jsem pomalu hledal nejbližší elektro prodejnu, když mě napadlo jedno: Co když to není tak zlé?
Pračka byla zapojená v zásuvce, ale nic nesvítilo. Vzpomněl jsem si, že i náš starý mixér přestal jednou fungovat – a přitom šlo jen o vyhořelou pojistku. Otevřel jsem pojistkovou skříň. V jedné z nich byl spálený kousek drátku. Vyměnil jsem ji. Opatrně jsem zapnul pračku znovu.
A pak se stalo něco téměř zázračného: světýlko se rozsvítilo. Bubeník uvnitř se pohnul. A ozvalo se známé vrčení motoru, které jsem si v tu chvíli přál slyšet víc než cokoliv jiného.
Přísahám, že jsem stál pět minut před tou pračkou jako před zázrakem. Byla zpátky. Pořád stejná, stará, hlučná, ale moje. A plně funkční.
Dnes je to tři roky. A pračka pere dodnes. Bez problémů. Neopravitelná? Ani náhodou.
Ten opravář? Nedávno jsem ho znovu zahlédl. Seděl u stánku se zmrzlinou a bavil se s někým o tom, jak „už ty spotřebiče nikdo dneska neumí pořádně dělat“. Měl jsem chuť mu říct, že možná není chyba ve spotřebičích, ale v přístupu.
Od té doby mám doma šroubovák, sadu pojistek a malý sešit s poznámkami, co jsem se o opravách naučil. Nejsem odborník. Ale už se nebojím zkusit něco vyřešit sám.
A taky jsem si uvědomil, že někdy nejde o to, kolik toho víte — ale o to, jestli se vůbec snažíte hledat jinou cestu, než jen slyšet „nejde to“.
