Článek
Stála v půdním kumbálu a čekala na chvíli, kdy budu mít dost síly se ponořit do vzpomínek. Když konečně ten den přišel, vytáhla jsem první knihu z vrchu – ošoupaný exemplář poezií od Nezvalovy. Kniha se rozpadala v rukou, stránky byly žluté a křehké. A pak jsem ji otevřela. Mezi stránkami 84 a 85 ležel malý výstřižek z novin. Můj dech se zastavil. Byl tam napsán název ulice, číslo domu – přesně tam, kde bydlím dnes. Ale datum na výstřižku ukazovalo 15. srpna 1957. To bylo o třiatřicet let dříve, než jsem se narodila.
Když čas ztratí svůj řád
První myšlenka byla logická – musí se jednat o chybu. Možná jde o jinou adresu, možná jsem si špatně přečetla datum. Ale čím víc jsem si výstřižek prohlížela, tím jasnější bylo, že není kam utéct. Černým inkoustem, babičciným rukopisem, bylo na okraji napsáno: „Pro Aničku – až bude bydlet na Vinohradech 127.“ To bylo přesně číslo mého současného domu.
Jak mohla babička v roce 1957 vědět, že jednou budu bydlet na této adrese? Tehdy jí bylo pouhých dvacet pět let, nebyla ještě ani vdaná za dědečka, natož aby tušila, že bude mít vnučku, která si za čtyřicet let koupí byt právě v této ulici. Nebo snad ano?
Rodinné tajemství ve starých papírech
Začala jsem prohledávat další knihy z krabice. V každé jsem našla něco – poznámky, výstřižky, malé lístečky s adresami a datem. Postupně se mi před očima skládal neuvěřitelný obraz. Babička si celý život zapisovala adresy, data, jména lidí, které neznala, ale o kterých tvrdila, že jednou budou důležité pro naši rodinu.
V jednom sešitku jsem našla zápis: „Jana se vdá za muže z Brna – říká se mu Pavel, má malé znaménko na levé ruce.“ To byla dokonalá charakteristika mé sestry a jejího manžela, které napsala v roce 1962, dvanáct let před Jankou narozením. V jiném sešitě stála poznámka: „Anička bude pracovat s číslami, ale ne v bance. Něco s počítači.“ V roce 1975, kdy se počítače používaly pouze ve velkých firmách a nikdo netušil, že se stanou součástí běžného života.
Dar nebo prokletí?
Volala jsem tetě Marii, babičcině sestře. „Aha, našla jsi ty její věštecké zápisky,“ řekla bez překvapení. „Věděla jsem, že se to jednou stane.“ Vyprávěla mi o babičce, kterou jsem neznala – o ženě, která měla podivuhodnou schopnost předvídat budoucnost, ale nikdy o tom nemluvila nahlas, protože se bála, že ji lidé budou považovat za šílenou.
„Tvoje babička viděla věci, které se měly stát,“ vysvětlila mi teta Marie. „Nikdy to nedokázala ovládat, přicházelo to samo. Ve spánku, během meditace, někdy prostě tak. Zapisovala si to, aby nezapomněla, ale nikomu o tom neříkala. Jen mně občas něco prozradila, když už to bylo k nevydržení.“
Dědičné vidění budoucnosti
Postupně jsem objevovala další zápisky. Babička předpověděla nejen mou adresu, ale i mé povolání, partnerovy iniciály, dokonce i barvu auta, které si koupím v roce 2019. Všechno se shodovalo s realitou. Začala jsem si klást otázku – bylo to skutečně jasnovidectví, nebo jen neuvěřitelně šťastné odhady?
Teta Marie mi vysvětlila rodinnou historii, o které jsem nevěděla. „Naše babička, tvoje prababička, měla stejný dar. A její matka taky. Říkalo se tomu ‚druhý zrak‘. V rodině se to dědilo po ženské linii, ale ne všechny ho měly. Tvoje máma ne, ale ty…“ zaváhala. „Nikdy jsi neměla podivné sny? Pocity, že víš, co se stane?“
Když se vzpomínky stávají proroctvím
Uvědomila jsem si, že ano. Celý život jsem měla „tušení“, která se většinou naplnila. Věděla jsem, že se sestra vdá dřív, než oznámila zásnuby. Věděla jsem, že dostanu práci v IT firmě, ještě než jsem dokončila školu. Považovala jsem to za intuici nebo náhodu, ale možná šlo o něco víc.
V posledním sešitku jsem našla zápis, který mě vyděsil. Bylo v něm mé jméno a datum – příští týden. „Anička najde knihy 18. listopadu 2024. Pochopí, že není sama. Dar se probudí.“ Pod tím bylo napsáno: „Připrav se. Teď začínáš vidět.“
Břemeno poznání
Od objevení babiččiných záznamů uplynuly tři týdny. Začaly se mi zdát podivné sny – obrazy míst, kde jsem nikdy nebyla, tváře lidí, které neznám. Ráno si je zapisuji do nového sešitu, stejně jako to dělávala babička. Nevím ještě, jestli se něco z toho vyplní, ale mám pocit, že ano.
Martin si myslí, že je to jen sugesce – že protože jsem přečetla babičciny předpovědi, začala jsem neuvědoměle napodobovat její chování. Možná má pravdu. Ale když se mi zdálo o malé holčičce s kudrnatými vlasy, kterou nevznám, a druhý den mi sestra oznámila, že je těhotná…
Mezi vědou a nevysvětlitelnem
Věda nemá pro takové jevy jednoznačné vysvětlení. Parapsychologie je považována za pseudovědu, jasnovidectví za podvod nebo sebeklam. Ale co když existují jevy, které současná věda ještě nedokáže pochopit? Co když někteří lidé skutečně dokážou vnímat informace mimo obvyklé smyslové kanály?
Netvrdím, že babička dokázala vidět budoucnost. Možná šlo jen o neobyčejně přesnou intuici, schopnost číst mezi řádky života a odhadovat pravděpodobný vývoj událostí. Možná si některé věci pamatuju špatně a nepozorovaně si je upravuji tak, aby se shodovaly s jejími zápisy.
Ale ten výstřižek s mojí adresou z roku 1957 je neodvratný fakt. A fakt je i to, že se od objevení těch knih změnil můj způsob vnímání světa. Jsem více vnímavá k „náhodám“, více si všímám detailů, které dříve přehlížela. A ano, možná skutečně někdy vím věci, které vědět nemám.
Možná je to dar, možná prokletí. Možná jen játra mysli, která hledá souvislosti tam, kde žádné nejsou. Ale jedna věc je jistá – babičciny knihy mi ukázaly, že svět je plný záhad, které se nedají vysvětlit logikou. A možná je to dobře. Trocha tajemna dělá život zajímavějším.
