Článek
Spěchala jsem do práce, v ruce kelímek s kávou, v hlavě seznam úkolů a na tváři výraz, který říká „nevyrušovat“.
Když jsem procházela přes most směrem ke stanici tramvaje, uviděla jsem ho.
Zahalený do několika vrstev oblečení, s batohem, který pamatoval lepší časy, a pohledem, který nebyl úplně z tohoto světa.
Byl jedním z těch, které většina lidí míjí bez povšimnutí.
Bezdomovec.
Ale on mě nepřehlédl.
Naopak. Když jsem kolem něj procházela, zvedl hlavu a usmál se.
A pak řekl něco, co mi na pár vteřin zastavilo dech:
„Stále tě hlídám, sestro.“
Zamrazilo mě.
Zastavila jsem se. Otočila.
„Promiňte, známe se?“
Usmál se ještě víc.
„Ano. Ale ty už si mě asi nepamatuješ.“
A měl pravdu.
Nepamatovala jsem si ho. A zároveň… ve mně něco škublo. Něco hluboko uloženého.
Jakési podivné povědomí.
Ten hlas. Ten způsob, jakým vyslovil to „sestro“.
„Jsi… Lucie, viď?“ řekl.
Přikývla jsem pomalu.
„Tak to jsem rád, že ses nezměnila. Vždycky jsi měla silnou vůli.“
Začal mluvit o věcech, které nemohl vědět.
O našem domě v malé vesnici. O starém psovi jménem Brok. O tom, jak jsem si schovávala knížky pod postel, když jsme byli malí.
A pak řekl:
„Měli jsme spolu stejnou mámu. A stejného tátu. I když… máma tě měla o dost později. Já už byl dávno pryč, když ses narodila.“
V tu chvíli jsem si vzpomněla.
Na tu jednu podivnou větu, kterou máma pronesla jednou večer, když se napila víc vína než obvykle:
„Máš ještě bratra. Ale nikdy ho nehledej.“
Bylo mi tehdy asi jedenáct.
Brala jsem to jako alkoholovou halucinaci.
Ale teď… stál tu přede mnou muž, který znal detaily mého dětství, rodiny i mě samotné.
Muž, který mě oslovil jako sestru.
Jmenoval se Viktor.
Byl o sedmnáct let starší než já.
Z mámina prvního manželství, o kterém se doma nemluvilo.
Když mu bylo patnáct, utekl z domova. Prý to tam bylo nesnesitelné – matka na pokraji zhroucení, otec násilník.
Já jsem se narodila o hodně později. Jinému otci. V jiném čase.
A nikdy jsem o něm neslyšela.
Až teď.
Viktor mi řekl, že mě celý život občas sledoval.
„Ne jako šmírák,“ zasmál se. „Jenom jsem chtěl vědět, jestli jsi v pořádku.“
Prý byl několikrát na pokraji, chtěl se mi ukázat. Ale bál se, že to naruší. Že přinesu bolest, kterou on sám nestihl zpracovat.
„Ale dnes… nevím proč… jsem prostě věděl, že tě potkám,“ řekl.
A pak se zvedl.
Poplácal mě po rameni.
A odešel.
Zůstala jsem stát jako přikovaná.
Ten den jsem do práce nedorazila.
Místo toho jsem jela za mámou.
Ukázala jsem jí jeho fotku, kterou jsem rychle pořídila.
Mlčela dlouho. A pak jen řekla:
„Měla jsem strach, že ho potkáš. Ale možná už je čas, abyste se poznali.“
Dnes je Viktor součástí mého života.
Ne každý den.
Ne pravidelně.
Ale víme o sobě.
A když jsem ho jednou pozvala na večeři, zasmál se a řekl:
„Já tě přece celou dobu hlídám, ne? To je víc než nějaký guláš.“
