Článek
Byl to ten typ člověka, který neříká mnoho, ale když promluví, všichni poslouchají. Vyrůstal za války, prošel si věcmi, o kterých nemluvil. A přesto, nebo právě proto, byl pro mě jistotou. Každé léto jsem trávila u něj na chalupě, kde měl svou dílnu – to byla jeho svatyně.
Do dílny jsem nesměla. Od mala mi říkal: „Tady se pracuje, Aničko, tady je svět, co tě jednou bude volat.“
Netušila jsem tehdy, že to myslí doslova.
Děda zemřel v lednu. Měsíc po pohřbu jsme s mámou vyklízely chalupu. Všechno bylo tak tiché. Jako by dům věděl, že už je prázdný.
A pak jsem stála před dveřmi do dílny. Byly zamčené. Ale na hřebíku vedle visel klíč.
Vešla jsem.
Všechno bylo tak, jak si pamatuju. Staré dřevo, olejová lampa, vůně kovu a prachu. Na pracovním stole ležely nástroje, skicák, hrnek s usušenou kávou… a pod ním složený papír.
Rozložila jsem ho.
Byl to plán. Detailní výkres nějakého zařízení – mechanického, složitého. A v rohu, v dědově úhledném písmu, bylo napsáno:
„Projekt: ANNA. Dokončit 2025.“
Ztuhla jsem. Anna. Moje celé jméno.
Nejdřív jsem myslela, že je to náhoda. Ale čím víc jsem do plánku zírala, tím víc mi docházelo, že to nebylo jen něco technického. Bylo to… osobní. Byl tam nákres něčeho, co připomínalo starý diktafon. Vedle pak poznámky:
„Paměťová sekvence. Hlasový přepis. Zvukové stopy: 1999–2022.
A poslední věta:
„Až přijde čas, Anna to najde sama.“
Nevěděla jsem, co si myslet. Bylo to jako něco ze sci-fi románu. Děda byl technik, ale nikdy nemluvil o žádném tajném projektu.
Prohledala jsem dílnu a našla starou dřevěnou skříň. V ní ležela krabice – těžká, zamčená. Měla stejné označení: „ANNA“.
Po pár dnech pátrání jsem našla kombinaci ve starém deníku. Děda ji zapsal pod datum mého narození.
Uvnitř krabice byl kovový přístroj. Těžký, s páskem a mikrofonem. Vypadal jako něco z padesátých let. A k němu kazety.
Desítky kazet. Každá označená datem.
Zapnula jsem přehrávač.
A ozval se dědův hlas.
„Aničko… pokud tohle slyšíš, znamená to, že jsem pryč. Ale některé věci je potřeba slyšet až ve správný čas. Tohle je můj dar – pro tebe. Všechny ty roky jsem nahrával, co jsem nemohl říct. O mně. O tobě. O tvojí mámě. O tajemství, které tě provází, aniž bys to věděla.“
Poslouchala jsem hodiny. Každý den jednu kazetu. Děda vyprávěl o své minulosti, o emigraci, o tom, jak se vrátil zpět tajně… o lidech, které chránil… ale i o něčem mnohem osobnějším.
O tom, že jsem nebyla první Anna.
Měla jsem sestru. Dvojče. Zemřela, když nám byly tři měsíce. Nikdy mi to neřekli. Prý mě chtěli chránit. Ale děda… ten mi chtěl dát pravdu. A zachovat paměť na ni.
„Když se díváš do zrcadla, Anno, možná vidíš jen sebe. Ale já tam vždycky viděl dvě. A tohle je způsob, jak uchovat obě vaše stopy.“
Byl to příběh, který mě rozložil – a znovu složil.
Dnes mám ten přístroj doma. A nahrávám vlastní kazety. Pro dceru, kterou jsem pojmenovala…
Anna.
