Článek
Začala jsem projíždět pracovní portály, psát motivační dopisy a obměkčovat životopisy do takové podoby, že by mě podle nich nepoznala ani moje máma.
A pak jsem ji uviděla – inzerát, který vypadal úplně obyčejně. Administrativní podpora, flexibilní doba, milý tým, benefity jako z katalogu snů. Ale nebyl to obsah inzerátu, co mě zarazilo.
Bylo to jméno firmy.
Terenia Systems.
Zamrazilo mě. Nevěděla jsem proč. Nikdy jsem tam nepracovala, neslyšela jsem o ní od nikoho známého. Ale přesto – něco ve mně říkalo: To jméno už jsi někde viděla. A ne náhodou.
Poslala jsem CV.
Druhý den mi přišel email s pozváním na pohovor. Podezřele rychle. Bez jakýchkoli doplňujících dotazů. Jen čas, adresa, podpis:
Martina Černá, HR koordinátorka.
Martina Černá.
To jméno taky něco říkalo. Ale v tu chvíli jsem to pustila z hlavy. Vzala jsem si nejlepší sako, nastavila budík o dvě hodiny dřív a vyrazila.
Sídlili na okraji města. V nenápadné budově bez loga. Jen cedulka u vchodu, jinak nic.
Uvnitř ticho. Žádná recepce. Jen dveře s nápisem KANCELÁŘ 3A.
Zaklepala jsem.
Otevřela mi žena – kolem padesátky, upravená, s neutrálním úsměvem. „Paní Langerová?“ kývla hlavou. „Pojďte dál.“
Martina Černá.
Sedla si za stůl, nabídla mi kávu a podala formulář.
„Standardní souhlas s použitím osobních údajů,“ řekla klidně.
Podepsala jsem, jako vždycky. A pak to přišlo.
Otočila se k monitoru, zadala něco na klávesnici – a lehce zamžourala. Pak se znovu podívala na mě.
„Vy jste… tady už jednou byla, že ano?“
Zarazila jsem se.
„Ne, nikdy,“ odpověděla jsem.
Usmála se, ale trochu jinak než předtím.
„Hm. Podle záznamů jste byla v naší databázi v roce 2004. Pod dívčím jménem. Andrea Píšová.“
Ztuhla jsem.
To jméno jsem nepoužívala od maturitního ročníku. Po svatbě jsem si vzala manželovo příjmení, z bývalého života nezůstalo nic. Ani email.
„Promiňte, jak jste to našli?“ zeptala jsem se pomalu.
„My máme starší databáze kandidátů. U vás je tu záznam. Ucházela jste se tehdy o stáž.“
„V roce 2004 mi bylo sedmnáct,“ namítla jsem.
Pokrčila rameny.
„Záznam je tady. Chcete ho vidět?“
Přisunula mi obrazovku.
Na ní – moje fotka. Stará, školní. Přesně ta, co jsme dávali na studentské průkazy.
Pod ní: Andrea Píšová – externí testovací profil, říjen 2004.
A pod tím položky, které mi nedávaly smysl.
– Kognitivní zátěžový test: výsledky uložené
– Tolerance frustrace: vysoká
– Emocionální odezva na vizuální stimulaci: vyhodnocena
– Poloha: domácí prostředí – sledování proběhlo bez přerušení
„Co to je?“ vydechla jsem.
„To byly naše dřívější výzkumné modely. Váš profil tam byl. Zřejmě jste se někde registrovala přes partnerskou aplikaci. Míváme spolupráce se školami.“
Ale já si nic takového nepamatovala.
Po návratu domů jsem nemohla přestat přemýšlet.
Proč ta firma působila tak povědomě?
Proč jsem byla v jejich systému jako sedmnáctiletá?
Začala jsem googlit. Terenia Systems nevedla klasický web. Žádná historie firmy, žádné „o nás“. Jen kusé zmínky o „pilotních programech“ a spolupráci s „výzkumnou institucí“ v zahraničí.
Našla jsem starý článek z blogu jednoho IT konzultanta. Psalo se v něm o firmách, které v 2000s testovaly nové metody sledování chování uživatelů pomocí interaktivních aplikací pro děti a teenagery. Nenápadně.
Bez varování.
Bez vědomí.
A jedno jméno se opakovalo – Terenia.
Tehdy jsem si vzpomněla.
Byla to ta „hravá online soutěž“ z mé střední školy. Přihlásili nás na informatice. Stačilo kliknout na obrázky podle pocitu, reagovat na různé zvuky, odpovídat na otázky, které nám přišly zábavné.
„Chování v simulovaném prostředí“, říkali.
Nikdy jsme se nedozvěděli výsledky. Ale oni ano.
Několik dní jsem váhala, jestli mám nabídku práce přijmout. Byla výhodná. Ale ten pocit… že mě sledovali. Že si mě pamatovali. Že už tehdy někdo tvořil složku s mým jménem. Možná nejen se jménem.
Nakonec jsem odmítla.
Nepotřebuju být součástí systému, který mě zná líp, než já sama sebe.
Nechci pracovat pro někoho, kdo mě nezapomněl.
Ani když já zapomněla na ně.
