Článek
Běžný život, běžné starosti. Práce, domácnost, občas výlet. A jeden takový výlet mi změnil celý pohled na to, kým jsem — nebo kým jsem možná kdysi byla.
Vše začalo nevinně. S kamarádkou Janou jsme se rozhodly jet na prodloužený víkend do Krakova. Milujeme stará města, umění a kávu v zapadlých kavárnách s tlumeným světlem a dortem, na který bychom měly výčitky jen v běžné dny. V sobotu dopoledne jsme zamířily do Národního muzea. Jana studovala dějiny umění a její vášeň pro staré obrazy se pomalu přelévala i na mě.
Procházely jsme sály, vdechovaly atmosféru historie, obdivovaly detaily portrétů šlechticů, ikon a madon. A pak jsme vstoupily do malé místnosti s vystavenými díly neznámých autorů 17. a 18. století. Obyčejná místnost, pár lavic, ticho. A tam to bylo.
Stála jsem před obrazem. A měla pocit, že se mi rozbušilo srdce tak, že mě to porazí. Ten obraz byl… já.
Byla to mladá žena, oděná v temně zelených šatech, s bledou pletí a hlubokýma očima. A ty oči, nos, tvar čelisti – to všechno bylo moje. Nejen podobnost, ale přesnost. Včetně malé pihy nad levým obočím, kterou od dětství nesnáším, protože mi kazila „dokonalost“.
„Bože,“ řekla Jana, když mě dohnala, „vždyť… to jsi ty!“
Přikývla jsem. Cítila jsem, jak se mi třese dech.
Na štítku pod obrazem stálo pouze: Portrét neznámé ženy, cca 1715, autor neznámý. Žádný název, žádná historie. Jen anonymní malba. A přesto jsem měla pocit, jako by na mě z plátna zírala moje vlastní duše. Byla jsem fascinovaná, ale zároveň mi to nahánělo strach.
Večer jsem nemohla usnout. Na mobilu jsem si našla, že obraz byl nalezen v ruinách starého panství na jihu Polska a do sbírky muzea se dostal teprve před třemi lety. Nikdo o něm nevěděl téměř nic. Rozhodla jsem se, že chci vědět víc. Nešlo to pustit z hlavy.
Po návratu domů jsem začala pátrat. Oslovila jsem muzeum, napsala e-maily historikům, nahrála jsem fotku obrazu do aplikací na rozpoznávání obličejů, hledala zmínky o podobných portrétech. A jednoho dne mi přišla odpověď.
Jeden polský historik si všiml, že v archivu je zmínka o dívce jménem Katarzyna Wysocka, narozené kolem roku 1695, dcera malého šlechtice a ženy, která byla údajně „jiná“. V kronice se psalo, že „její oči viděly víc než měly“ a že „se jí lidé báli, ač nikdy neublížila“. Pak zmizela — doslova. Ve dvaceti letech prý odešla do lesů a už ji nikdo neviděl. To bylo všechno. Jen stín příběhu.
A přesto… jméno Wysocka mě trklo. Moje prababička z matčiny strany se jmenovala Vysocká, původem z Polska. Pamatuji si, jak mi maminka vyprávěla, že pocházíme z „dlouhé linie silných žen“ – a babička měla doma starou dřevěnou krabičku se symbolem, který připomínal ten z rohu obrazu. Možná náhoda. Anebo ne.
Dnes mám obraz vytisknutý a zarámovaný v pracovně. Dívám se na něj často. Když jsem sama, šeptám k němu otázky. Kdo jsi? Kdo jsme? Co víš, co jsem ještě neobjevila? A proč jsi tu zůstala?
Nevím, jestli věřím na reinkarnaci. Ale od chvíle, kdy jsem ten obraz uviděla, se něco ve mně změnilo. Jako by se ve mně probudila síla, klid, pocit, že jsem součástí něčeho většího. Možná je to všechno jen shoda náhod. Anebo je duše opravdu silnější než čas.
Ať tak, nebo tak – už se nikdy nedívám na obrazy stejně. Protože kdo ví. Možná i vás někdo z minulosti už maloval.
