Článek
Rodinné setkání po letech. Všichni bratranci, tety, strýcové – z různých koutů republiky, několik generací pod jednou střechou. Konalo se na staré chalupě na Vysočině, kde jsme kdysi jako děti běhali po zahradě a cpali se rybízem.
Těšila jsem se. I když jsme nebyli v každodenním kontaktu, byla to pořád moje rodina. Lidé, kteří mě znali odmala.
Ale když jsem dorazila, něco bylo špatně.
Vystoupila jsem z auta, s úsměvem a otevřenou náručí. U branky stáli teta Milena a strýc Olda. Zarazili se. A pak… se jen krátce pousmáli.
„Dobrý den, hledáte někoho?“ zeptala se teta.
Zasmála jsem se. „To jsem já. Klára.“
Její pohled zůstal prázdný.
„Omlouvám se, ale asi jste si nás spletla,“ řekla tiše a odvrátila zrak.
Zůstala jsem stát jako opařená.
V domě to pokračovalo. Moji bratranci se na mě dívali, jako bych byla cizí. Babička se otočila a uhnula pohledem. Nikdo mě neoslovil jménem. Nikdo mě neobejmul. Nikdo mě nepoznal.
Myslela jsem, že si dělají legraci. Ale atmosféra byla studená, vážná. Nikdo se nesmál.
Sedla jsem si na lavičku a sledovala je z dálky. Působilo to, jako by mě viděli poprvé v životě. Nebo jako by vidět nechtěli.
A pak jsem si všimla jedné věci:
Na zdi v jídelně visela velká rodinná fotka. Starší, černobílá. Byli tam všichni – včetně mě. Dítě v modrých šatech, držící za ruku babičku.
Šla jsem k ní a ukázala na sebe.
„Tohle jsem já. Nebo ne?“
Ticho. Až po chvíli se ozvala babička.
„To dítě už mezi námi není.“
Zamrazilo mě.
„Co to znamená?“ zeptala jsem se.
„Zemřela,“ řekl strýc.
„Ve dvanácti. Utonula. Na prázdninách.“
Cítila jsem, jak se mi podlomila kolena. „Ale… já jsem tady.“
Nikdo nic neřekl.
Ten večer jsem odjela. Nikdo mě nezastavil. Nikdo nezavolal.
Doma jsem otevřela starou krabici se vzpomínkami. Fotky, dopisy, dětské kresby. Všechno tam bylo. Ale pak jsem objevila jeden výstřižek z novin.
Nadpis:
„Dívka utonula při tragické nehodě. Rodiče mlčí.“
A moje fotka. Mé jméno. Můj věk.
Dny nato jsem pátrala dál. Volala známým, bývalým spolužákům. Někteří si mě pamatovali. Jiní tvrdili, že Kláru znají, ale že před lety zemřela. Jako by v jejich hlavách existovala jiná realita než ta moje.
A já začala pochybovat. Ne o tom, kým jsem – ale proč mě všichni vymazali.
Jako by mé přežití bylo pro ně nepřijatelné. Nebo… jako by to byla vina.
Dnes už s rodinou téměř nemluvím. Ne proto, že bych nechtěla. Ale protože oni si vybrali jinou verzi minulosti. Takovou, která je pro ně jednodušší. Bez otázek. Bez bolesti.
A já?
Já vím, že žiju. Ale někdy, když se dívám do zrcadla, se musím sama sebe zeptat:
„Vidíš mě ještě? Nebo už taky zapomínáš?
