Článek
Ale když jsem mu ukázala dva čárky na testu, rozzářil se jako malý kluk. Objímal mě, plánoval jména, hledal kočárky. Nikdy jsem ho neviděla tak šťastného.
A právě proto jsem nikdy nepochopila, proč z ničeho nic zmizel.
Bez rozloučení, bez vzkazu. Z jednoho dne na druhý.
Zůstala jsem tu sama. Těhotná. A s hlavou plnou otázek, na které už možná nikdy nedostanu odpověď.
Jmenoval se Tomáš. Seznámili jsme se přes kamarády, oba po třicítce, oba s několika nepovedenými vztahy za sebou. U něj mě hned zaujalo to, jak byl klidný, vyrovnaný. Uměl naslouchat. A měl nečekaně jemný smysl pro humor.
Rok jsme spolu bydleli, plánovali dovolenou, bavili se o hypotéce. Dítě mělo přijít později – ale jak už to tak bývá, život si naplánoval vlastní cestu.
Pamatuju si ten okamžik, kdy jsem mu test ukázala. Přemýšlela jsem, jak zareaguje. Ale on mě obejmul a řekl:
„Tohle je to nejlepší, co mě kdy potkalo.“
První týdny byly krásné. Chodil se mnou na kontroly, maloval dětský pokoj, četl články o těhotenství. Učil se vázat šátek na nošení miminka, i když dítě bylo ještě velikosti meruňky. Opravdu jsem věřila, že tohle je ten člověk, se kterým zestárnu.
A pak jedno ráno – nic.
Z kuchyně byla tichá. Jeho bunda visela na věšáku. Klíče pryč. Telefon nedostupný. Nezvedal. Myslela jsem, že jen vyběhl ven bez mobilu. Ale nevracel se ani po hodině. Ani večer. Ani druhý den.
Začala jsem volat do práce – tam prý nedorazil. Kamarádům. Nikdo ho neviděl. Rodině. Jeho sestra se divila – prý si psali ještě předchozí den. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se s něčím trápil.
Jenže ubíhaly další dny. A on jako by přestal existovat.
Policie ho zaevidovala jako pohřešovaného. Bez známek trestné činnosti, bez stopy. Jeho auto zůstalo před domem. Účet nepoužitý. Mobil vypnutý. Byt jako zamrznutý v čase.
Začaly se mi honit hlavou všechny možné scénáře:
– že utekl.
– že měl tajný život.
– že se mu něco stalo.
– že mě nikdy nemiloval.
– že se prostě něco zlomilo – a já o tom nevěděla.
Ale žádná z těch možností mi nedávala smysl. Proč by plánoval kočárek, když chtěl odejít? Proč by se loučil s kolegy jako s těmi, které zase uvidí? Proč by si dělal legraci z porodu – „hlavně mi neříkej, že to zvládnu i já!“ – kdyby měl v plánu zmizet?
Porodila jsem sama. Holčička. Dala jsem jí jméno, o kterém jsme se bavili. Lena. Má jeho oči. A výraz, když spí, jako by svět kolem neexistoval.
Dnes je jí osm měsíců. A já pořád nevím, kde je. Co se stalo. Někdy si říkám, že možná neodešel ode mě. Možná odešel od sebe.
Třeba ho něco zlomilo. Strach. Tlak. Nevědomý vzorec, který si nesl z dětství. Nikdy o tom nemluvil. Třeba ani sám nevěděl, co v něm dřímá. A ten moment, kdy to mělo být „napořád“, v něm otevřel dveře, které už nešlo zavřít.
Nepíšu to jako varování. Ani jako obžalobu. Píšu to, protože někdy zmizení nemá logiku. A přesto bolí stejně.
A protože věřím, že když někde čteš tyhle řádky, Tomáši – tak víš, že jsi zanechal něco nedořešeného. Věc, která dýchá, směje se a natahuje ke mně ruce.
Ať už jsi kdekoliv – Lena má tátu. Jen o tom ještě neví.
