Článek
„Vždyť nejsme v 50. letech, je rok 2019. Všechno se dá kdykoliv koupit.“
Jasně. Do chvíle, než se zavřou obchody. A lidi začnou vykupovat toaletní papír jako kdyby z něj chtěli postavit dům.
Pak přišel březen 2020
Pamatuješ?
Fronty u Lidlu. Prázdné regály. Lidi s očima jak pingpongové míčky.
Začalo to nenápadně – a během týdne byl svět jiný.
Stáli jsme u televize, dívali se na zprávy…
…a já si dovolil nenápadně říct: „Měli bychom jít něco nakoupit, než to zmizí.“
Manželka se smutně podívala do peněženky.
„Snad tam ještě budou nějaké těstoviny.“
A pak přišel ten tichý moment
Kdy jsem otevřel spíž.
A ukázal regál.
Těstoviny, mouka, čočka, fazole, trvanlivé mléko, sterilovaná zelenina.
A ano – i ten nepochopitelný přebytkový toaletní papír.
(Který jsem koupil ve slevě, samozřejmě.)
Manželka ztichla. Dala mi pusu. A řekla:
„Nikdy bych nevěřila, že mě zásoba čočky tak dojme.“
Během pandemie jsme nepanikařili
Nemuseli jsme.
Nekupovali jsme za pětinásobek od překupníků.
Nevstávali jsme v šest ráno, abychom chytili poslední rohlík.
A hlavně – nebyli jsme ve stresu z toho, že „co když zítra nebude nic“.
Jasně, nebylo to jako all-inclusive. Ale přežili jsme první vlnu v klidu.
S kávou, polévkou – a pocitem, že aspoň doma to máme pod kontrolou.
Minimalismus je fajn. Ale není to náboženství.
Ne všechny zásoby jsou hamižnost.
Ne každý plný šuplík je projev konzumu.
Někdy je to jen důkaz, že přemýšlíš dopředu.
Dnes už manželka nekritizuje mou spíž
Naopak – občas sama navrhne, ať koupíme „do rezervy“.
A když občas utrousí „to už přeháníš“, usměju se.
Protože vím, že když přijde další chaos…
…nebudeme mezi těmi, kdo si v šest ráno rvou o poslední instantní nudle.
Závěr?
Minimalismus je styl.
Předvídavost je strategie.
A někdy je ten, koho podezíráš z paranoidního syslení, ve skutečnosti jen tichý realista, co rád klidně spí – i během pandemie.
