Článek
Uličky voněly starým kamenem a létem, fasády měly tu správnou patinu času a lidé posedávali v kavárnách, jako by tu byli odjakživa. Bylo to moje první opravdové setkání s místem, o kterém jsem slyšel celý život – ale zároveň jsem do něj přijel jako turista.
Oficiálně to byla dovolená. Neformálně výprava po stopách rodinné historie, kterou jsem si skládal jako puzzle z deníků, starých fotek a zažloutlých dopisů, které babička uchovávala v krabici od bot. Můj prapradědeček, František Vojtěch Haluzík, byl podle ní architektem několika významných budov v tomto městě. Jenže oficiální záznamy byly skoupé. Hledal jsem stopy.
Rezervoval jsem si komentovanou prohlídku historického centra. Chtěl jsem slyšet, co o městě říká někdo, kdo ho zná „z povolání“. Průvodce byl energický, profesionální, ale od prvního okamžiku i trochu povýšený. Když jsem se zeptal na jednu starou vilu stranou hlavní trasy, mávl rukou:
„Tohle není památka, pane. Turisté se sem nechodí dívat. To je jen starý dům. Pokud chcete vidět to skutečné, držte se skupiny.“
Zarazilo mě to. Ne kvůli odmítnutí, ale kvůli tónu. Jako by bylo dopředu jasné, že turista nemůže znát nic, co by stálo za řeč. Místo toho jsme zamířili na hlavní náměstí, kde ukazoval radnici, městskou bránu a několik barokních soch. Všechno krásné. Ale já hledal něco jiného.
Po skončení prohlídky jsem za ním došel a zmínil jméno Haluzík. Nečekal jsem, že bude vědět, o koho jde. Ale jeho reakce mě zaskočila.
„Haluzík? To jméno neznám. Jestli tady někdy něco stavěl, tak to asi nestojí za zmínku. Historii tohohle města znám jako své boty.“
Měl jsem s sebou kopii původního plánu jedné secesní vily, kterou můj prapradědeček navrhl. Ukázal jsem mu ji. Jeho tvář změkla, ale stále zůstával rezervovaný.
„Tohle… to je Vila Cecílie. Jedna z nejzachovalejších soukromých vil. Ale nikdy jsem neslyšel, kdo ji navrhl.“
Pár dní poté jsem navštívil městský archiv. Zdejší knihovnice byla vstřícná a když jsem jí předložil jméno Haluzík, nadšeně sáhla po svazku starých map.
„Tady je! František Vojtěch Haluzík. Měl ateliér přímo v centru. Navrhl nejen vilu Cecílii, ale i domy na Dvořákově nábřeží a dokonce přestavbu části radnice v roce 1903.“
Byl to průlom. Konečně důkaz, že babiččina slova nebyla jen rodinné legendy. Cítil jsem zvláštní hrdost – ale i klid. Dům, kolem kterého průvodce bez povšimnutí prošel, byl dědictvím. Mé rodiny. Mého jména.
Když jsem se o pár dní později vrátil k vile, u brány stál onen průvodce s novou skupinou. Zahlédl mě, pozdravil a přistoupil ke mně.
„Chtěl jsem se omluvit. Měl jste pravdu. Udělal jsem si malý průzkum. Ten váš prapradědeček… ten člověk měl vkus. A dopad.“
Jen jsem se usmál. Nešlo o to, že mi dal za pravdu. Šlo o to, že si začal všímat jinak. Města. Detailů. Možná i lidí.
Dnes vím, že cesta do města nebyla jen výlet. Byla to cesta zpět ke kořenům. A také lekce o tom, že skutečné památky nejsou vždy na pohlednicích. Někdy stojí tiše ve stínu a čekají, až se k nim někdo vrátí. Třeba potomek toho, kdo je kdysi navrhl.
