Článek
Nejdřív to byla jen únava, pak zvláštní bolest v zádech, pak kašel, který neustupoval. A nakonec ta věta v bílé ordinaci:
„Máte nádor. Pokročilé stadium. Maximálně rok.“
Seděla jsem tam a dívala se na lékaře, který mi to řekl s téměř rutinní přesností.
Možná už to opakoval po sté. Ale pro mě to bylo poprvé – a naposled.
Prý to už nepůjde zvrátit. „Zaměřte se na kvalitu života. Udělejte si pořádek ve věcech.“
Ten den jsem nezapomněla. Ale rozhodla jsem se, že nebude poslední.
Nešla jsem rovnou domů. Šla jsem na dlouhou procházku.
A když jsem se večer podívala do zrcadla, řekla jsem si nahlas:
„Jestli mám jen rok, tak to bude ten nejlepší rok mého života.“
Ale nestalo se to, co čekali oni.
Tělo bojovalo. Já bojovala. A hlavně – začala jsem klást otázky. Hodně otázek.
Nejen co, ale i proč. Nejen jak dlouho, ale za jakých okolností.
Vyhledala jsem druhý názor. A pak třetí.
Zjistila jsem, že existují klinické studie, nové přístupy, jiný režim léčby. Začala jsem číst o výživě, psychoneuroimunologii, terapiích, které ještě nemají razítko od systému, ale mají výsledky.
Nechci říct, že to byla jen víra nebo „alternativa“, co mě držela nad vodou.
Byla to kombinace všeho – klasická medicína, obrovská vůle a hlavně pocit, že rozhodnutí o mně nemůže padnout bez mě.
Dnes je to deset let.
Deset let od chvíle, kdy mi někdo bez mrknutí oka řekl, že už je konec.
A víte, co je na tom nejpodivnější?
Z těch tří lékařů, kteří mi tehdy sdělili „ortel“, už dva nejsou v oboru. Jeden odešel z medicíny, druhý je v zahraničí. Ten třetí? Ten mi nedávno napsal zprávu.
„Viděl jsem vás v televizi. Je to neuvěřitelné. Smekám.“
Nejsem zázrak. Nejsem hrdinka.
Ale naučila jsem se, že člověk nesmí přijmout konec jen proto, že ho někdo v bílém plášti řekl jako fakt.
Ano, respektuji lékaře. Ale ještě víc respektuji život – a vlastní právo do něj mluvit.
Když dnes slyším, že někdo „dostal špatnou zprávu“, říkám mu:
„Je to jen jedna zpráva. Ne celá pravda. A už vůbec ne konec.“
Protože někdy vás život překvapí právě tehdy, když se odmítnete rozloučit jen proto, že vám to někdo řekl v pátek odpoledne u plastového stolu.
