Článek
Věčně zamračený, v béžové bundě i v létě, se svazkem klíčů, který cinká jako připomínka toho, že ve svém domě má kontrolu. Bydlí o patro výš. Pan Křivánek.
Když jsme se stěhovali, na chodbě mě změřil pohledem, jako bych byl balík, který si spletla zásilková služba. Mlčky přikývl a zamkl si dveře. Moje přítelkyně se smála: „Ten tě má rád, to je vidět.“
Stížnost číslo jedna
Bylo to asi tři týdny po nastěhování. Hrál jsem si večer novou desku od Arctic Monkeys. Nebylo to nijak hlasité, alespoň podle mě. Vlastně jsem si myslel, že s těmi novými sluchátky Bose, které jsem si konečně pořídil, už sousedi ani nepoznají, že doma nejsem sám. Jenže tehdy jsem poslouchal přes repráky. A tehdy ještě netušil, jak citlivé uši má pan Křivánek.
Zazvonil. Bylo něco po deváté. Otevřel jsem a už při pohledu na jeho čelo mi bylo jasné, že nevoní přátelstvím.
„Promiňte, ale vy si myslíte, že jste na festivalu? Mám právo na klid, víte? A hudba se nemá řvát, ale poslouchat.“
Řekl to s takovým důrazem, že jsem se málem omluvil za samotný pojem „hudba“.
„Omlouvám se,“ řekl jsem. „Neuvědomil jsem si, že je to slyšet.“
„No, tak teď už to víte.“
A odešel.
Stížnost číslo dvě
Uběhly další dva týdny. Tentokrát jsem měl návštěvu. Kámoš Filip, kterého znám z gymplu, přinesl novou playlistovou pecku a nahlas vyprávěl o tom, jak mu frajer v práci rozlil kafe na klávesnici. Smáli jsme se. Možná trochu víc než obvykle.
Zazvonil znovu. Tentokrát měl v ruce papírek.
„Když se to bude opakovat, budu nucen obrátit se na výbor. Jsou tady i staří lidé. A já osobně… mám slabý spánek.“
Papírek jsem si ani nevzal. Jen jsem přikývl. Za zády jsem slyšel Filipa: „To je ten týpek, co má balkon plný antén?“
„Jo.“
Ticho, prosím
Od té doby jsem byl jako ninja. Hudbu jsem poslouchal přes sluchátka, žádné večerní návštěvy. Když mi spadla vidlička v kuchyni, skoro jsem se lekl, jestli už nedupe po schodech.
Přítelkyně mě škádlila: „Třeba tě jednou pozve na kafe a řekne, že tě má vlastně rád.“
„Spíš mi dá předvolání.“
Prasklá zeď a věčný šramot
Jednoho rána mě probudil podivný zvuk. Klepání. Ne rytmické jako hudba, ale zmatené, přerušované. Vyběhl jsem na chodbu, a tam stál pan Křivánek. Opíral se o zábradlí, rudý v obličeji, trochu dezorientovaný.
„Pomůžete mi? Spadla mi kuchyňská polička a praskla zeď. A já… já nevím, co s tím.“
Bylo osm ráno v sobotu.
„Máte někoho, kdo vám to opraví?“ zeptal jsem se.
„Nemám nikoho. Manželka je v lázních. Já… sám to nezvládnu.“
Zvláštní pocit. Měl jsem chuť říct: „A co to má společného se mnou?“ Ale místo toho jsem řekl: „Dobře. Podívám se na to.“
Led, zednická lžíce a první úsměv
Strávil jsem u něj celé dopoledne. Polička spadla kvůli uvolněnému šroubu. Zeď měla jen povrchovou prasklinu. Přinesl jsem vlastní sádru, opravil ji, a když jsem odcházel, poprvé řekl: „Díky. A promiň, že jsem na vás byl… možná až moc přísný.“
Přikývl jsem. Možná poprvé jsem ho nevnímal jako otravu. Byl to jen osamělý starší pán, který nemá nikoho, s kým by mohl být hlasitý.
O pár dní později
Znovu zazvonil. Ale tentokrát to nebyl hněv. Byl to stud.
„Já vím, že jsme si moc nepadli do oka… Ale já… Chtěl jsem se zeptat, jestli náhodou nemáte sluchátka.“
Zamrkal jsem. „Sluchátka?“
„No… moje žena mi poslala z lázní nějaký audiokurz. O zdraví. A já… já nevím, kde jsem ty svoje starý nechal. A do obchodu teď nemůžu.“
Byl to bizarní obrat. Ten samý člověk, co mi vyčítal, že poslouchám nahlas, teď žádá, abych mu půjčil zařízení, které mě před jeho výčitkami chránilo.
Nabídl jsem mu dvoje
Měl jsem ještě starší JBL, tak jsem mu je podal.
„Stačí tyhle?“
Podíval se na ně, jako bych mu půjčil něco ze sci-fi filmu. Ale usmál se. „To je úžasný. A jak se to… zapíná?“
Od sluchátek k rozhovorům
Od té doby jsme si začali povídat. Ne často. Ale tu a tam. Vyprávěl mi o své dceři, která se přestěhovala do Německa. O tom, že miloval jazz, ale po smrti kamaráda z kapely už neposlouchal nic. Že když slyšel večer hudbu zespoda, něco v něm se pohnulo. Ne hněv – ale stesk.
„Já ti to asi tehdy záviděl,“ přiznal jednou. „Že to pořád slyšíš rád. Já… já jsem na to zapomněl.“
Nová dohoda
Dnes máme tichou dohodu. Hudbu si pouštím. A on? Občas klepne na radiátor. Ne jako výčitku – spíš jako pozdrav. A když někdy přijdu večer domů, slyším tlumený jazz z jeho bytu. Prý si ho pouští přes ta moje sluchátka, i když už by si dávno mohl koupit vlastní.
„Zvykl jsem si na ty tvoje. Tvoje sluchátka… a tvoje ticho.“
Epilog
Někdy nejsou sousedské války o hluku jen o decibelech. Někdy jde o samotu, o minulé bolesti a tichý smutek, který se zabarikádoval za stížnostmi.
A někdy se k porozumění nejde přes zeď. Ale přes sluchátka.
