Článek
Když jsem si na jaře 2018 nechal navézt kompost a postavil čtyři vyvýšené záhony, stal jsem se ve své ulici menší atrakcí. Sousedé se tvářili různě — od mírné zvědavosti po otevřený údiv. Ale pan Vašíček, který bydlí hned naproti, měl jasno hned od začátku.
„To jste si splet‘ dekádu, ne? Vraťte se rovnou do 50. let. Zeleninu si dneska koupíte, ne že se s tím budete hrbit,“ pronesl, zatímco se opíral o svůj sekačkový trůn, který vypadal dražší než moje první auto.
Jen jsem se usmál. Věděl jsem svoje.
Začalo to pomalu. První rok jen pár rajčat, saláty, cuketa. Byly to spíš pokusy než produkce. Ale chutnaly jinak. Ne „jako z krámu“, ale opravdově. A když jsem poprvé ochutnal mrkev, která poznala hlínu a ne logistické centrum, pochopil jsem, že to dává smysl.
Soused se mi dál smál. „To máte jako koníčka, nebo si fakt myslíte, že vás to uživí?“ ptal se jednou, když jsem sekal křen.
„Ani jedno. Ale baví mě to a vím, co jím,“ odpověděl jsem.
Pokrčil rameny. „Já si koupím v Lidlu. A mám to bez práce.“
To měl pravdu. Jenže…
Pak přišel covid. Prázdné regály. Náhlé zdražení. A najednou byl záhonek s pažitkou víc než jen dekorace. Nebyl to survivalismus, ale příjemný bonus. A co víc — lidi v ulici začali pokukovat. Někteří si dokonce přišli pro „pár sazeniček“.
V létě 2022 už jsem měl tři nové záhony, skleník a zahradní kompostér, o kterém by se leckteré školní jídelně mohlo zdát. Přebytky jsem vyměňoval s kolegou z práce, co měl slepice. A občas jsem pytlík rajčat dal sousedce, která mi na podzim pohlídala dům.
Pan Vašíček pořád nic. Ale něco se změnilo.
Jednou jsem ho načapal, jak se vrací z farmářského trhu. V ruce měl papírovou tašku, ze které vykukovala bio červená řepa, tři brambory a květák velikosti tenisáku.
„Tak co, chutná?“ zeptal jsem se s úsměvem.
Zamumlal něco o tom, že „manželka teď dbá na zdraví“. Ale já věděl, že se mu v hlavě něco přehodilo. Možná to byly ty ceny. Možná chuť. Nebo jen uvědomění, že svět se mění a soběstačnost není výstřelek, ale tichá síla.
Letos v květnu přišel poprvé za mnou.
„Prosím tě, čím to hnojíš? Ty saláty máš jak z reklamy.“
Neřekl jsem nic o kompostu, trpělivosti nebo o tom, že to není hned. Jen jsem mu dal pár sazenic a přihodil kelímek kopru.
„Zkus si to sám. Uvidíš,“ řekl jsem.
A víte co? On opravdu zkusil. Ne že by hned oral pole a zakládal agrofarmu, ale udělal si tři truhlíky. Včera jsem ho viděl, jak s vážností stříhá bazalku. S tváří gurmána a zahradníka v jednom.
Nechci tvrdit, že jsem změnil svět. Ale možná jsem připomněl něco důležitého — že pohodlnost má svou daň. A že „staromódní“ věci nejsou zastaralé, jen jsme si na ně odvykli.
Zelenina ze zahrádky možná není zadarmo. Stojí čas, energii, občas zničené nehty a pár hlemýžďů v záhonech. Ale zároveň má hodnotu, kterou supermarket nikdy nenabídne. A bonus navíc? Když vám někdo, kdo se vám kdysi smál, s pokorou poprosí o recept na domácí okurky.
To je lepší než jakékoli bio razítko.
