Článek
Úspěšný podnikatel, krásný dům, drahé auto, všichni ho obdivovali. Když se rozvedl a začal trávit víc času s naším čtrnáctiletým synem Filipem, všichni říkali, jak je skvělé, že má mužský vzor.
„Jé, jak je úžasné, že se Pavel věnuje Filipovi,“ nadšeně říkala tchyně. „Konečně má chlap v rodině někoho, s kým si může povídat o mužských věcech.“
Manžel byl nadšený. Nikdy nebyl příliš dobrý otec a teď měl alibi - vždyť se Filipovi věnuje Pavel! Já jsem ale začala mít podezření, když si Filip začal kupovat věci, na které neměl peníze.
„Honzo, kde má Filip ty nové boty? Stojí přes čtyři tisíce,“ zeptala jsem se manžela.
„Pavel mu je koupil. Je štědrý strýc, co je na tom špatného?“
„A ten telefon za dvacet tisíc? A tu bundu?“
„Kristýno, Pavel vydělává dobré peníze. Baví ho kupovat Filipovi věci. Buď ráda, že o něj někdo pečuje.“
Ale mě začalo vadit něco jiného. Pavel si pro Filipa začal chodit v podivných hodinách - třeba v úterý večer v osm nebo ve čtvrtek v půl jedenácté. Vraceli se pozdě v noci a Filip byl vždycky unavený a rozrušený.
„Kam tak pozdě chodíte?“ zeptala jsem se jednou Filipa.
„Jen tak… k Pavlovi domů. Hrajeme PlayStation a povídáme si.“
„Do dvou do rána?“
„No… čas rychle utíká, když se bavíme.“
Něco mi na tom nesedlo. Rozhodla jsem se promluvit s Pavlem přímo: „Pavle, vadí mi, že si bereš Filipa tak pozdě večer. Je to školák, potřebuje spánek.“
Pavel se na mě podíval s tím svým nadřazeným úsměvem: „Kristýno, ty asi nevíš, co to znamená mít vztah s teenagerem. Filip potřebuje mužskou společnost, ne maminčino hlídání. Stačí se podívat, jak se za poslední měsíce změnil - je sebevědomější, dospělejší.“
„Ale proč tak pozdě? A proč zrovna v těch divných dnech?“
„Protože jinak mám práci. A taky protože teenager nechce trávit čas se strýcem, když se dívají všichni kamarádi. Večer je v klidu.“
Manžel se postavil na Pavlovu stranu: „Kristýno, přeháníš to zase. Pavel má pravdu, Filip potřebuje mužský vzor. A vidíš přece, jak je šťastný.“
Šťastný? Filip byl nervózní, rozčiloval se kvůli maličkostem a začal lhát o školních známkách. Ale všichni říkali, že jsou to normální pubertální změny.
Pak přišel ten čtvrtek večer. Pavel si pro Filipa nepřišel. Místo toho zavolala policie.
„Paní Novotná? Máme zde vašeho syna Filipa. Byl zadržen při policejní razii. Můžete si pro něj přijet na stanici?“
Srdce mi div nevyskočilo z těla. Na stanici jsme se dozvěděli pravdu. Pavel nevedl žádnou firmu - vyráběl drogy v pronajatém skladu. A Filipa používal jako kurýra, protože „čtrnáctiletému klukovi nikdo nic neudělá“.
Filip seděl na stanici a plakal: „Mami, já nevěděl, co to je. Pavel říkal, že jsou to jen léky pro jeho nemocné přátele. Slíbil mi, že mi koupí motorku, když mu budu pomáhat.“
Pavel dostal pět let. Filip dostal podmínku a stovky hodin obecně prospěšných prací. Nejhorší ale bylo, když mi řekl: „Mami, já věděl, že něco není v pořádku. Ale všichni říkali, jak je Pavel úžasný, tak jsem si myslel, že jsem prostě hloupý.“
Manžel se tehdy omluvil, ale naše manželství to nepřežilo. Nemohla jsem mu odpustit, že víc věřil svému bratrovi než svému instinktu chránit vlastního syna.
Filip je dnes dospělý a máme dobrý vztah. Ale nikdy nezapomenu na lekci, kterou jsme se oba naučili: popularity a peníze nezaručují důvěryhodnost. A když vám instinkt říká, že něco není v pořádku, je lepší být paranoidní než slepý.
