Článek
Byl to den, na který jsem se těšila víc než na vlastní narozeniny. Můj syn měl být poprvé otcem. Vzpomínám si, jak stál v kuchyni a rozechvěle mi podával těhotenský test své ženy, jako by držel Nobelovu cenu. „Budeš babička,“ řekl s úsměvem, a já měla pocit, že mi v hrudi explodovalo světlo.
Od té chvíle jsem byla připravena. Na všechno.
Jenže potom, devět měsíců později, jsem stála před dveřmi porodního sálu a slyšela něco, co mě bodlo víc než cokoliv jiného:
„Mami, prosím, běž domů. Tohle je jen mezi námi dvěma.“
„Není to proti tobě, mami…“
Nevěděla jsem, co říct. Stála jsem tam s termoskou kafe, náhradními plínkami v kabelce, obličejovou rouškou po bradě a rozklepaným dechem. Všechno ve mně křičelo: Ale já chci být u toho! Já jsem taky rodila! Já jsem tvoje máma!
Ale místo protestu jsem jen polkla a řekla: „Dobře.“
Na cestě domů jsem brečela. Počítala jsem si, kolikrát jsem u něj byla, když byl nemocný, když brečel u maturity, když ho opustila první láska. A teď – když začíná být otcem – mě vyhodí jako doručovatelku pizzy.
Mlčení, co bolelo
Týdny po porodu byly zvláštní. Nevolal. Jen krátké zprávy: „Všichni jsme v pořádku.“ „Díky za balíček.“ „Teď nemůžeme.“
Začala jsem si myslet, že o mě už nestojí. Že jim tam v tom jejich minimalistickém bytě se skandinávskou sedačkou připadám jako relikt devadesátek. Že moje rady jsou trapné. Že moje existence překáží.
Dokonce jsem na chvíli přestala péct – a to já dělám i v horečkách.
A pak přišel telefonát
Byla sobota. Prala jsem závěsy. Telefon zvonil, jméno syna na displeji. Hlas měl unavený, roztřesený.
„Mami… mohla bys přijet? Jen na chvilku. Potřebujeme si oba trochu lehnout a malá už čtyři hodiny nespí.“
Nevím, jak jsem se tak rychle oblékla. Jen vím, že jsem přijela i se štrúdlem.
Když mi v předsíni podával tu maličkou, rozespalou princeznu zabalenou v dece, úplně se mu třásly ruce. A když se pak vrátil z ložnice, řekl jen: „Promiň, že jsem tě tehdy poslal pryč. Nevěděl jsem, jak moc tě budeme potřebovat.“
A já? Já měla v náručí vnučku a na rtech úsměv, co se už nedal sundat.
Dnes? Jsem na „plný úvazek“
Dnes mě prosí o hlídání skoro každý víkend. Někdy jedou jen na nákup, jindy do kina, někdy si prostě jen potřebují lehnout a nevnímat pláč.
A já? Já to dělám ráda. Učím malou písničky, ukazuju jí, jak se peče bábovka, čteme si pohádky a když usne, sedím vedle ní a dívám se, jak dýchá. A někdy si říkám – možná mě tehdy syn poslal pryč, protože ještě nechápal, jakou sílu má máma, která zůstane nablízku.
Dospělost není o tom všechno zvládnout sám
Můj syn se stal otcem. A až časem pochopil, že být dospělý neznamená odmítnout pomoc. Ale naučit se ji přijímat.
A já jsem ráda, že mě tehdy neposlechl navždy.
Chceš, abych navázal dalším článkem? Například:
„Máma mě donutila jít na práva. Dnes jsem psycholožka a děkuje mi za terapii“
nebo
„Manžel odešel, když se nám narodilo dítě. Teď mě prosí o druhou šanci“?
Zeptat se služby ChatGPT
