Článek
Seděli jsme v jeho pokoji, skládali puzzle s obrázkem farmy, když se náhle zastavil, podíval se mi přímo do očí a řekl: „Tebe si pamatuju z dřív. Ale tehdy jsi byla jiná.“
Zmrazila jsem s puzzle dílkem v ruce. „Co tím myslíš, zlatíčko?“
„Dřív jsi měla dlouhé vlasy a jiný obličej. A jmenovala ses jinak,“ pokračoval klidně, jako by mluvil o počasí.
První otázky
Snažila jsem se zachovat klid, i když se mi rozbušilo srdce. „A jak jsem se jmenovala?“
„Anna,“ odpověděl bez váhání. „A byla jsi má máma taky. Ale pak jsi odešla a teď jsi zase tady, ale jiná.“
Nikdy jsem se nejmenovala Anna a žádnou Annu jsme v rodině neměli. Matěj o tomto jménu nikdy neslyšel ani z pohádek nebo od kamarádů.
„Kde jsme bydleli, když jsem byla Anna?“ zeptala jsem se opatrně.
„U velkého domu s červenou střechou. Měli jsme tam psa. Jmenoval se Rex.“
Popsal mi dům tak detailně, že jsem si ho dokázala představit. Zelené oknice, velká zahrada s jabloní, terasa s dřevěnými schody. Nic z toho jsme nikdy neviděli ani v realitě, ani na obrázcích.
Hledání vysvětlení
První jsem se obrátila na pediatra. Doktor Svoboda Matěje důkladně vyšetřil a prohlásil, že je fyzicky i mentálně v pořádku. „Někdy mají děti velmi živou fantazii,“ řekl. „Je to normální část vývoje.“
Ale mě to nenechávalo klidnou. Matějovy příběhy byly příliš konzistentní a detailní na pouhou fantazii. Vždycky mi vyprávěl stejné věci, nikdy si nic nevymyslel a nedoplňoval.
Rozhodla jsem se konzultovat dětskou psycholožku. Doktorka Nováková si s Matějem dlouho povídala a pak mi řekla: „Váš syn vykazuje znaky toho, co někteří odborníci nazývají ‚vzpomínky z minulého života‘. Je to vzácné, ale ne neznámé.“
Podrobnosti z jiného života
Následující týdny jsem pečlivě zaznamenávala vše, co mi Matěj o „dřívějšku“ řekl. Vznikl mi seznam, který mě fascinoval i děsil zároveň:
Anna měla tmavě hnědé vlasy a nosila často modré šaty. Pracovala v nemocnici jako sestřička. Měla bratra Tomáše, který byl policista. Rex byl německý ovčák se světlou skvrnou na čele. Dům stál na kopci a z okna v kuchyni bylo vidět kostel.
„Anna se bála bouřky,“ řekl mi jednou večer před spaním. „Vždycky se schovávala do sklepa. Ty se bouřky nebojíš, proto vím, že jsi jiná.“
Měl pravdu. Bouřky mám ráda, přijdou mi uklidňující. Ale jak může čtyřleté dítě vědět o něčem tak specifickém?
Neočekávaný obrat
Po měsíci pátránía jsem se rozhodla pro netradiční krok. Napsala jsem příspěvek na místní Facebook skupinu: „Hledám informace o ženě jménem Anna, která žila v našem městě, pracovala v nemocnici, měla bratra policejního a bydlela v domě s červenou střechou na kopci.“
Odpověď přišla už druhý den. Paní Kratochvílová mi napsala: „Znám tento příběh. Anna Svobodová zemřela před pěti lety při autonehodě. Bydlela na Višňové ulici 15, červený dům na kopci. Pracovala v nemocnici, její bratr Tomáš je místní policista. Měla psa Rexe.“
Srdce se mi rozbušilo. Matěj se narodil přesně čtyři roky po Annině smrti.
Setkání s minulostí
Kontaktovala jsem Tomáše Svobodu přes policejní služebnu. Zpočátku byl skeptický, ale když jsem mu vyprávěla detaily, které věděl jen on a Anna, souhlasil se setkáním.
Přišel k nám domů s několika fotografiemi. Když Matěj uviděl snímek Anny, rozjasnil se: „To je ona! To je Anna!“
Tomáš bledl. Na dalších fotkách ukázal Matěj bez váhání Rexe, dům, kde Anna bydlela, a dokonce správně identifikoval Anniny kolegyně z nemocnice.
„Jak je to možné?“ zeptal se Tomáš šeptem.
„Anna vždycky říkala, že se vrátí,“ pokračoval. „Když se jí zhoršovala nemoc - měla cukrovku - slibovala, že na nás nezapomene. Říkala, že najde způsob, jak se k nám vrátit.“
Vědecké ověření
Dr. Ian Stevenson z University of Virginia se specializuje na případy dětí s vzpomínkami na minulé životy. Když jsem ho kontaktovala, souhlasil s konzultací přes videohovor.
„Váš případ vykazuje typické znaky toho, co nazýváme reinkarnační vzpomínky,“ vysvětlil. „Děti obvykle začínají mluvit o ‚dříve‘ kolem druhého nebo třetího roku, vzpomínky jsou velmi specifické a často emocionálně zabarvené.“
Uvedl mi statistiky: takové případy se vyskytují u jednoho dítěte z tisíce, nejčastěji když mezi smrtí původní osoby a narozením dítěte je krátký časový úsek.
„Vzpomínky obvykle vyblednou kolem šestého nebo sedmého roku,“ dodal. „Je důležité k nim přistupovat s respektem, ale nenechat se jimi ovládat.“
Život s tajemstvím
Dnes je Matějovi šest let a o Anně už mluví méně často. Stále si pamatuje některé detaily, ale většinou se soustředí na současný život - kamarády ze školky, hračky, pohádky.
Tomáš se stal součástí našeho života. Matěj k němu cítí zvláštní náklonnost a Tomáš říká, že v něm vidí něco z Anniny povahy - její laskavost a citlivost.
„Nevím, jestli je to reinkarnace nebo nějaký jiný fenomén,“ řekl mi nedávno Tomáš. „Ale vím, že mi to pomohlo vyrovnat se s Anninou smrtí. Jaksi vím, že nezanikla úplně.“
Nové porozumění
Tato zkušenost mi změnila pohled na život a smrt. Naučila jsem se, že existují věci, které věda zatím nedokáže plně vysvětlit, ale to neznamená, že nejsou reálné.
Matěj mě naučil, že láska a pouta mezi lidmi mohou být silnější než smrt. Ať už jde o reinkarnaci, genetickou paměť nebo něco úplně jiného, podstatné je, že jsme našli způsob, jak žít s tímto tajemstvím.
„Mámo,“ řekl mi nedávno Matěj, „už si tě pamatuju hlavně jako tebe. Anna je jako sen, který se pomalu vytrácí.“
Usmála jsem se. Možná je to přesně tak, jak má být. Minulost má svou hodnotu, ale přítomnost je to, co opravdu prožíváme.
Závěrečné myšlenky
Někdy si kladu otázku, zda jsem skutečně matkou dítěte s vzpomínkami na minulý život, nebo zda jsem jen svědkem neobyčejně rozvinuté dětské fantazie. Odpověď možná není důležitá.
Podstatné je, že Matěj je šťastné, zdravé dítě, které má před sebou celý život. A já jsem matka, která se naučila přijímat záhady a vidět v nich krásu, ne hrozbu.
Životní příběhy se někdy proplétají způsoby, které nerozumíme. Ale možná právě v tom je jejich kouzlo.
