Článek
„Prosím tě, jak jako nepůjdeš?“ ptala jsem se ho, zatímco jsem stírala z linky zbytky rozlitého kakaa, které si předtím vylil a neobtěžoval se uklidit.
„Normálně. Školy jsou k ničemu. Všechno, co potřebuju, si najdu na internetu. YouTube, podcasty, e-booky. Učit se, jak se učit – to je budoucnost. A ta tvoje gymnázia to neumí,“ odpověděl s vážnou tváří a obrovskou jistotou v hlase.
Na sekundu jsem vážně přemýšlela, jestli mě přehrál ve špatném díle TED Talku.
Všichni kolem nás tehdy běsnili: „To mu dovolíš?“ „To ho nepošleš někam?“ „To jako bude doma hrát hry a čekat, až mu někdo nabídne Nobelovku?“
A já… no, upřímně řečeno, měla jsem chuť ho někdy fakt poslat. Ale ne na přednášky.
Jenže něco mi říkalo: klid. Počkej. Dýchej.
Nebylo to jednoduché. Zatímco ostatní rodiče řešili, jestli jejich děti půjdou na osmileté gymnázium nebo průmyslovku s rozšířenou výukou angličtiny, já doma měla „nezávislého vzdělávacího entuziastu“ ve vytahaném triku s nápisem 404 Motivation not found, který v jednu ráno sledoval videa o kvantové fyzice – a ráno nevstal ani na rohlíky.
Nechala jsem ho být. Ale ne bez zájmu.
Dohodli jsme se, že pokud nejde do školy, musí alespoň něco dělat. Cokoli. Číst, programovat, přispívat na blogy. Nehodlám být matka „full-time sponzorka bezcílného brouzdání po internetu“. On souhlasil. A opravdu – každý den něco četl. Sice to začalo podcasty o herních enginech a konspiračními teoriemi o špatném překladu Platóna, ale postupně to přešlo v seriózní zájem o filozofii, logiku a později i vědu jako takovou.
Po roce (!) se sám rozhodl, že si zkusí udělat dálkově základku a pak přece jen nějakou tu „nouzovou“ střední. Vybral si alternativní obor s důrazem na kritické myšlení a samostatné projekty.
A tady to začalo: první vlastní prezentace, účast v debatních soutěžích, pozvání na středoškolskou konferenci. Bez nátlaku. Bez známek. Jen s časem a prostorem.
A hlavně: s důvěrou.
Nikdy nezapomenu na ten den, kdy mi oznámil, že by chtěl zkusit filozofii na vysoké škole. „To je trochu risk, viď, mami? Místo, kde všichni mluví v kruzích a pak si navzájem píšou recenze.“
Usmála jsem se. „To zvládneš. V kruzích jsi mluvil už ve čtvrté třídě.“
Dnes je mu sedmadvacet. Má za sebou magisterský titul, publikaci v odborném časopise a přednáší na univerzitě. Studenti si ho oblíbili – nejen pro jeho vědomosti, ale pro způsob, jakým o věcech mluví. Srozumitelně. S nadšením. Bez patosu. Protože on si tohle všechno vybral sám. A taky si tím sám prošel.
Občas se mě někdo zeptá: „Jak jsi to vydržela? Nezasáhla jsi? Nechtěla jsi ho přinutit?“
Chtěla. Mnohokrát. Ale víš, co je těžší než zakázat počítač a nařídit studium? Věřit. Sednout si a říct: „Dobře, zkus to po svém. Ale já tu budu. Kdybys spadl, pomůžu ti vstát. Ale ty musíš jít.“
Můj syn mě naučil, že vzdělání není škola. A že dospívání není rovná čára, ale spíš křivka, co občas vypadá jako špatně nakreslený šnek.
Dneska jsem na něj pyšná. Ale ještě víc jsem pyšná na to, že jsme si navzájem dali čas. On sobě – aby našel směr. Já jemu – abych mu ho nenarýsovala já.
Takže když vám dítě řekne, že škola je k ničemu, nesahejte hned po sankcích. Možná z něj nebude profesor. Ale možná ano. A hlavně – možná z něj bude spokojený člověk. A to, jak všichni víme, je ten opravdový titul.
