Článek
Ani televize o velikosti nástěnky, ani lednici s Wi-Fi. Ne že bych si to nemohl dovolit – měl jsem stabilní práci, s manželkou jsme bydleli v rodinném domě a vedli poměrně skromný, ale spokojený život. Jen jsem zkrátka vyrůstal v domácnosti, kde se věci nejprve spravovaly. Až když opravdu dosloužily, přišlo na řadu nové.
Tchán to viděl jinak. Už od prvního dne, kdy jsem začal chodit s jeho dcerou, dával najevo, že jsem pro ni „málo ambiciózní“. Nešlo mu do hlavy, proč jezdím deset let starou Octavií, když „banky rozdávají auta na leasing jako rohlíky“. Při rodinných obědech rád předváděl, jak si právě pořídil novou televizi s úhlopříčkou přes celou stěnu, chytrý kávovar, co vaří cappuccino i na dálku, a o hodinkách, které měří úroveň stresu, mluvil jako o zázraku. Já mu přitom ukazoval šicí sadu, kterou jsem použil k opravě roztržené zimní bundy, a díval se, jak obrací oči v sloup.
„Ty seš jak nějakej kutil z osmdesátek,“ smál se. „Hele, chlape, život není o tom lepit starý věci dohromady. Je o tom užít si to, co je nový. Když se něco rozbije, vyhoď to. Kup si nový. Všichni to tak dělají. A ty bys měl taky.“
Jenže já věděl, co dělám.
Když nám praskla pračka, zavolal jsem známého opraváře, vyměnil hadici a těsnění. Cena? 800 korun. Když mi odešel notebook, objednal jsem si novou baterii a vyměnil ji sám. Manželka ze začátku kroutila hlavou, ale postupně začala chápat. Nešlo jen o peníze – i když ty samozřejmě hrály roli. Šlo o princip. O udržitelný život. O to, že nemusím být součástí nekonečného cyklu spotřeby, reklamy a slev.
Tchán mezitím žil „na vysoké noze“. Nové SUV každé tři roky, každoroční dovolená v resortu, kuchyňská linka na míru, dvakrát měněná televize, i když ta stará byla pořád plně funkční. Když mu selhaly ledviny a musel docházet na dialýzu, nechal si upravit koupelnu za 250 tisíc. Na splátky. Všechno na splátky.
Přesně před dvěma lety, u vánoční večeře, přišel první náznak. Seděl trochu stranou, tišší než obvykle. Mluvil málo, bez obvyklé arogance. Po jídle si mě vzal stranou a zeptal se: „Neznáš nějakýho člověka na konsolidaci půjček? Mám toho teď trochu moc.“
Ukázalo se, že „trochu moc“ bylo čtyři kreditky, leasing na dvě auta, spotřební úvěr na kuchyň, nezaplacené faktury za přestavbu a navíc úroky, které se mu vymkly z rukou. Jediný stabilní příjem měl jeho důchod a manželčin částečný úvazek. Dva měsíce na to přišla exekuce. Pak dražba auta. Nakonec i jejich bytu, který sloužil jako ručení.
Během pár měsíců se svět, ve kterém si mohl dovolit všechno nové, zhroutil. Zůstali s manželkou v pronajaté garsonce. Zbylo jim jen to, co si fyzicky odnesli – a věřte, že televize s úhlopříčkou 164 cm se do ní nevešla.
Vím, že mě chtěl poprosit o peníze, ale neudělal to. Možná hrdost. Možná stud.
Dnes už se nesměje. Naopak – často volá a ptá se, jak jsem opravil starou pračku, jakou značku motorového oleje dávám do auta, jestli se vyplatí repasované počítače. Našel si práci jako školník v základní škole. Je to pod jeho „úroveň“, jak by dřív řekl. Ale dělá to rád. A když jsem mu loni dal k Vánocům kvalitní sadu ručního nářadí, rozzářil se jak malý kluk.
Víte, není hanba žít skromně. Hanba je tvářit se, že žiju nad poměry, a přitom pomalu padat do propasti.
Udržitelnost není jen slovo, které se dobře vyjímá v prezentacích. Je to způsob myšlení. A někdy i záchranná brzda.
