Článek
Bylo půl deváté večer, když jsem konečně zaparkovala před hotelem Zlatý klíč v Českém Krumlově. Dlouhá cesta z Prahy, zácpa na dálnici a pak ještě hledání hotelu v úzkých středověkých uličkách – byla jsem unavená a těšila se jen na sprchu a postel. Měla jsem rezervaci na dvě noci, potvrzenou emailem už před týdnem.
Recepčního jsem si všimla hned, jak jsem vešla do foyer. Byl to starší muž s šedivými vlasy a brýlemi, který vypadal, že v tomto hotelu pracuje už desítky let. Usmíval se na mě příjemně, ale když jsem řekla své jméno – Eva Nováková – jeho výraz se změnil.
„Paní Nováková?“ zeptal se a podíval se do počítače. „Ale vy jste už ubytovaná. Přijela jste dnes odpoledne kolem třetí hodiny.“
Začala jsem se smát, protože jsem si myslela, že žertuje. „To není možné. Právě teď jsem dorazila z Prahy. Možná máte nějakou chybu v systému.“
Recepční se zamračil a znovu se podíval na obrazovku. „Ne, tady to mám jasně. Eva Nováková, pokoj 237, check-in dnes v 15:20. Dokonce jste si nechala zavazadlo.“
„Jaké zavazadlo?“ zeptala jsem se zmateně.
„Malý černý kufr na kolečkách,“ odpověděl. „Řekla jste, že si ho vyzvedete později.“
Srdce mi začalo bít rychleji. Malý černý kufr na kolečkách – přesně takový jsem měla v autě. Ale nemohla jsem být ve tři odpoledne v hotelu, protože v tu dobu jsem ještě seděla v kanceláři v Praze na poradě.
„Můžeme se podívat do pokoje?“ požádala jsem nervózně.
Recepční váhavě souhlasil a vydali jsme se výtahem do druhého patra. Pokoj 237 byl na konci chodby. Když recepční otevřel dveře klíčovou kartou, div mi nespadla čelist.
Pokoj vypadal, jako bych v něm skutečně bydlela. Na posteli ležela moje červená bunda, kterou jsem si jistě zabalila do kufru. Na nočním stolku stál můj parfém a kniha, kterou jsem si vzala na cestu. V koupelně visely na háčku moje oblíbené modré ručníky – ty stejné, které jsem si přibalila, protože hotelové ručníky mi připadají vždy příliš drsné.
„To není možné,“ zašeptala jsem a dotkla se bundy. Byla skutečná, hmatatelná. Vzala jsem do ruky knihu – v ní byla založená moje poznámka s nákupním seznamem napsaným mým rukopisem.
Recepční stál ve dveřích a pozoroval mě s nechápavým výrazem. „Paní Nováková, vy si skutečně nevzpomínate, že jste dnes odpoledne byla v hotelu?“
„Ne!“ odpověděla jsem rozhodně. „V tři hodiny jsem byla v práci. Mám svědky. Můžu zavolat své kolegyni.“
Vytáhla jsem telefon a zavolala Marce z práce. Na reproduktor jsem zapnula hovor, aby recepční slyšel.
„Marko, byla jsem dnes v tři hodiny v kanceláři na poradě?“
„Samozřejmě,“ odpověděla překvapeně. „Seděla jsi hned vedle mě a diskutovala jsi s panem ředitelem o rozpočtu. Proč se ptáš?“
Ukázala jsem na recepčního triumfálně, ale ten jen krčil rameny. „To je velmi podivné,“ mumlal. „Ale ta paní, která se zde ubytovala, vypadala úplně stejně jako vy. Dokonce měla stejné oblečení.“
Podívala jsem se na sebe. Měla jsem na sobě tmavě modré džíny a bílé tričko s černým sákem – běžná kombinace, kterou nosím často. Ale přesto… bylo možné, že by někdo vypadal úplně stejně jako já a měl i stejné oblečení?
„Můžeme se podívat na kamery?“ navrhla jsem.
Recepční neochotně souhlasil a vrátili jsme se dolů k recepci. Na malé obrazovce mi ukázal záznam z odpoledne. V 15:18 do hotelu vešla žena, která vypadala jako já. Stejná výška, stejné vlasy, stejné oblečení. Šla přímo k recepci, řekla své jméno a dostala klíče. Celou dobu měla hlavu mírně skloněnou, takže obličej nebyl na záznamu úplně jasně viditelný.
„Vidíte?“ řekl recepční. „To jste vy.“
Ale já jsem věděla, že to nejsem já. V tu chvíli jsem byla dvě stě kilometrů daleko. Přesto ta žena na kameře se pohybovala stejně jako já, měla stejnou chůzi, dokonce i stejný způsob, jakým si omotávala pramen vlasů kolem prstu, když byla nervózní.
„Chcete říct, že máte dvojníka?“ zeptal se recepční skepticky.
Začínala jsem pochybovat o vlastním rozumu. Možná jsem měla nějaký blackout? Možná jsem skutečně přijela do hotelu odpoledne a nevzpomínám si na to? Ale jak je možné, že si pamatuji celé odpoledne v kanceláři?
Zavolala jsem ještě jednou Marce a poprosila ji, aby mi poslala fotku z dnešní porady. Za chvíli mi přišel snímek, na kterém jsem já v 15:30 sedím u jednacího stolu a gestikuluji při výkladu nějakého bodu. Časový údaj na fotce byl jasný – nemohla jsem být současně v Praze i v Českém Krumlově.
„Někdo se za mě vydával,“ řekla jsem recepčnímu a ukázala mu fotografii.
Muž se podíval na snímek a pak na mě. „To je ale velmi podivné. Proč by někdo chtěl napodobit zrovna vás? A jak by mohl znát všechny tyto detaily o vaší rezervaci?“
To byla dobrá otázka. Rezervaci jsem udělala přes internet, zaplatila kartou. Kdo mohl vědět o mé cestě do Českého Krumlova? Řekla jsem o ní jen nejbližším kolegům a rodině.
Najednou mě napadlo něco děsivého. „Můžete zkontrolovat, jestli ta žena platila kartou?“
Recepční se podíval do systému. „Ne, platila hotově. A řekla, že zbytek pobytu zaplatí později.“
Začalo mi být špatně. Někdo používal mou identitu, ubytoval se v hotelu na moje jméno, měl moje věci. Jak je to možné?
„Musíme zavolat policii,“ řekla jsem.
Za hodinu přijeli dva policisté. Vyslechnuli mě, prohlédli si kamerové záznamy, odebrali otisky prstů z věcí v pokoji. Zjistili, že na mých věcech jsou skutečně jen moje otisky – což bylo ještě záhadnější.
„Paní Nováková,“ řekl starší policista, „jsou jen tři možná vysvětlení. Buď máte dvojníka, který má přístup k vašim věcem, nebo trpíte nějakým druhem disociativní poruchy, anebo nám někdo velmi sofistikovaně klame.“
Rozhodla jsem se zůstat v hotelu a vyřešit záhadu. Recepční mi přidělil jiný pokoj a slíbil, že mě bude informovat o všem podivném.
Následující den jsem trávila pátrání. Volala jsem do všech hotelů v okolí, ptala se na ženu, která by vypadala jako já. Bez úspěchu. Navštívila jsem i místní policii, ale ti mi jen doporučili obrátit se na psychiatra.
Večer, když jsem se vracela do hotelu, recepční mě vzrušeně zavolal k recepci.
„Paní Nováková! Zrovna před hodinou tu byla ta žena znovu. Řekla, že si přišla vyzvednout zbytek věcí z pokoje 237.“
„A nechal jste ji?“
„Ano, měla klíč. A když jsem se ji zeptal na jméno, odpověděla Eva Nováková. Dokonce znala číslo vaší rezervace.“
Běžela jsem do pokoje 237, ale byl prázdný. Všechny věci zmizely. Jen na posteli ležel lístek s mým rukopisem: „Děkuji za pokoj. Možná se někdy potkáme. - Eva“
Ten lístek mě úplně vyděsil. Písmo bylo naprosto identické s mým, dokonce i způsob, jakým píšu písmeno „E“. Jako by lístek napsala já sama.
Druhý den ráno jsem se rozhodla odjet. Při placování jsem se recepčního zeptala na poslední věc: „Řekl jste, že ta žena včera věděla číslo mé rezervace. Jak podrobně znala moje údaje?“
„Velmi podrobně,“ odpověděl zamyšleně. „Znala vaše telefonní číslo, adresu, dokonce i to, že máte alergii na peří. Právě kvůli tomu jsme vám připravili pokoj s hypoalergenními polštáři.“
Alergii na peří jsem nikdy nikde neuváděla. Je to informace, kterou zná jen má rodina a nejbližší přátelé. Jak ji mohla znát cizí žena?
Cesta domů byla dlouhá a plná otázek. Kdo byla ta žena? Jak je možné, že vypadala jako já, pohybovala se jako já, znala o mně intimní detaily? A proč si vzala zrovna mě?
Doma jsem prošla všechny své sociální sítě, fotky na internetu, snažila jsem se najít jakékoliv vysvětlení. Nic. Jako by se ta žena ztratila do vzduchu stejně záhadně, jak se objevila.
Někdy si říkám, jestli jsem nepotkala svou vlastní budoucnost nebo minulost – nějaký časový paradox, který nedokážu pochopit. Jindy si myslím, že jsem byla obětí velmi sofistikované mystifikace, jejíž důvod neznám.
Jediné, co mi z té zkušenosti zůstalo, je lístek s mým písmem a pocit, že realita není tak jednoznačná, jak jsme si zvykli myslet. A také zvláštní pocit, že se s tou záhadnou ženou ještě někdy potkám – možná na místě, kde to bude očekávat nejméně.
