Článek
Moje první pokusy o pěstování čehokoliv končily dřív, než se rostlina stihla nadechnout. Bazalka se mi jednou seschla ještě cestou z obchodu domů. Rajčatům jsem říkala jménem a stejně se netvářila vděčně. A petržel? Vzdala to po týdnu.
Když jsem si koupila malý domek s ještě menší zahrádkou, rozhodla jsem se, že to zkusím znovu. Pro radost, říkala jsem si. Ne pro sklizeň. Prostě zkusit vypěstovat něco zeleného, co neumře dřív než za sedm dní. Takovou osobní terapii s lopatkou a zeminou.
Zhruba měsíc po nastěhování mi sousedka doporučila místního zahradníka. Prý „pomůže nasměrovat začátečníky, abyste si hned neuhnala depresi z hlíny“. Zavolala jsem mu. Přišel — šlachovitý muž s pohledem, který uměl hodnotit kompost jedním okem a vaše naděje druhým.
Prošel si zahradu. Podíval se na mou improvizovanou bylinkovou spirálu (ano, byla nakřivo). Potom na mě.
„Madam, tady nic kloudnýho nepůjde,“ řekl.
„Jste typ, co maximálně vypěstuje plíseň na substrátu.“
Zasmál se. Já ne.
Ale mně to nedalo. Začala jsem si večer číst články, sledovat videa, ptát se lidí. Ne šíleně, jen tak – jeden podcast místo Netflixu, jedna kniha místo románu. A hlavně – pozorovat. Co roste kde, jak reagují rostliny na slunce, vodu, stín. Jak jim chutná moje péče.
První rok to nebylo nic světoborného. Několik okurek, pár malých rajčat a cuketa, která mi vyrostla za kompostem a vypadala jako vetřelec. Ale něco to ve mně probudilo.
Druhý rok už jsem měla skleník. Malý, ale stabilní. Zahrádku jsem si rozdělila na zóny. Pochopila jsem, že půda není jen špína, ale živý organismus. Zjistila jsem, co znamená zelený palec: ne že se vám daří hned, ale že máte chuť zkoušet znovu.
A pak se stalo něco zvláštního.
Zahradník, ten samý muž, co mi před dvěma lety doporučil radši umělé kytky, mi jednou zaklepal na branku.
„Dobrý den, sousedko. Prej tu máte salát, co nemá konkurenci.“
Usmíval se.
Nejdřív jsem si myslela, že si dělá legraci. Ale on byl naprosto vážný. Vysvětlil mi, že má klientku s velmi přísnou dietou, a že moje zelenina je jediná v okolí, která jí chutná a na kterou nemá reakci. Vypěstovaná bez chemie, s péčí a trpělivostí.
Začal ode mě brát pravidelně. Saláty, ředkvičky, bylinky, později i malé dýně. Vyměňovali jsme si zkušenosti. Uznal, že jsem tvrdohlavější než jeho závlahový systém. A já uznala, že jeho počáteční skeptický přístup mě nakopl víc než všechna povzbuzování.
Dnes se mi občas někdo z okolí ozve, jestli bych mu neporadila, jak začít. A víte co jim říkám?
Nečekejte, že vám to hned půjde. Ale věřte, že to půjde, když vydržíte.
Zelený palec se totiž nepozná podle toho, co vám roste hned. Ale podle toho, co se naučíte, když neroste nic.
A taky podle toho, když si po dvou letech váš bývalý kritik od vás s pokorou koupí rukolu.
Bez ironie. V hotovosti.
