Článek
Ale budiž. Když vám tři lidé během týdne doporučí „tu neuvěřitelnou koučku“, která pomohla jejich známému „najít smysl života“, začnete přemýšlet, jestli se na tom vašem skutečně něco nerozsypalo.
Byl jsem unavený. Firmě se sice dařilo, ale já měl pocit, že jen běžím v kruhu. Ráno e-maily, odpoledne porady, večer únava. Neměl jsem čas, energii ani nadhled. A tak jsem kývl.
Seděli jsme naproti sobě, ona se usmívala, já podepisoval papíry.
„Prvně tě musím trochu poznat,“ řekla a vytáhla dotazník.
Cíle. Vize. Osobní hodnoty. Žebříček priorit.
„Váš problém je v tom, že vlastně nevíte, co chcete,“ pronesla po dvaceti minutách.
„Nemáte jasně definované životní cíle.“
Zaznělo to tak suverénně, že jsem se skoro sám před sebou zastyděl.
Když jsem se jí zeptal, co považuje za životní cíl, odpověděla bez mrknutí oka:
„Ráno vstávat s radostí a vědět, proč.“
Mně to znělo spíš jako reklama na cereálie.
Sezení jsme měli čtyři. Po každém jsem se cítil… podivně.
Jako když vám někdo neustále naznačuje, že byste měli být hlubší, osvícenější a o 23 % více naladění na „vibrace života“.
Na třetím setkání mi doporučila ranní deník, meditaci se solnými svíčkami a záměrné chození bosky.
Na čtvrtém mi nabídla partnerský koučink, i když jsem o žádný partnerský problém nemluvil.
Pochopil jsem, že nejsem její cílovka. A zřejmě ani ona moje.
Uběhly tři měsíce. Firma rostla – sice pomalu, ale stabilně.
Sháněl jsem novou asistentku. Tu starou přetáhl jiný startup, což byl sice podraz, ale taky příležitost.
Na stole mi přistálo několik životopisů. Jeden z nich byl překvapivě povědomý.
Jméno: Eva H.
Vzdělání: psychologie, marketing
Praxe: koordinace eventů, lektorka workshopů, vlastní podnikání
Příloha: doporučení z PR agentury
Zavolal jsem.
A opravdu – byla to ona. Životní architektka.
Přiznávám, měl jsem chuť tu schůzku zrušit. Ale moje zvědavost vyhrála.
Přišla na čas. Oblečená střízlivě, bez třpytek. Mluvila věcně. Působila jinak – civilně.
„Upřímně, zjistila jsem, že koučink mě neuživí. A možná jsem v tom nebyla tak dobrá, jak jsem si myslela,“ řekla rovnou.
„Ale mám organizační talent a baví mě práce s lidmi. Potřebuju restart.“
Byla přesně to, co jsem hledal. Přehledná, rychlá, praktická.
Dnes je moje pravá ruka. Nepíše mi afirmace do kalendáře, ale zvládne zorganizovat konferenci pro 300 lidí během dvou týdnů.
A co víc – už nikdy mi neřekla, že nemám cíle.
Možná je na tom nejzajímavější, že měla vlastně pravdu.
V době, kdy jsme se poznali poprvé, jsem skutečně nevěděl, co chci.
Ale nepotřeboval jsem mantru ani vision board.
Potřeboval jsem někoho, kdo mi pomůže udělat si v životě pořádek – jen jinak, než si představovala ona.
Teď to dělá. Každý den.
A já konečně vstávám s radostí. Ne kvůli vibracím. Ale protože vím, že na ni čeká plná schránka e-mailů, ne mě.
