Článek
Rumburk na severu Čech u hranic s Německem se stal v roce 1915 místem působení 7. plzeňského zeměbraneckého pluku, který byl později přejmenován na střelecký. I když nebylo pravděpodobné, že by se tato jednotka zapsala do dějin, tak se tomu tak stalo.
Část tohoto útvaru byla poslána na východní frontu, kde bojovali proti Rusku. Velká část z nich však padla do ruského zajetí. V roce 1918 se však díky německému postupu podařilo většinu zajatců osvobodit. Tedy alespoň těch, kteří odmítli vstup do Československých legií, které byly verbovány mezi zajatci, kteří podporovali nezávislost na Rakousku-Uhersku.
Mezi desetitisíci vojáky osvobozenými na dnešním ukrajinském území byl i mladý, teprve 23letý vojín František Noha z Dobřan. Ten strávil v zajateckém táboře dva roky. I když měl několikrát dostat nabídku na vstup do nově vznikající československé armády, vždy odmítl. Nechtěl totiž bojovat ve zbytečné válce.
Začátek vzpoury
Vojáci měli nastoupit na nádvoří kasáren v Rumburku 21. května roku 1918, ale v rozporu s rozkazem si téměř každý vzal na nástup pušku. Bylo to reakcí na rozkazy, které měly odeslat navrátivší vojáky zpět na frontu a zároveň jim byl snížen příděl jídla na polovinu. Ty už v té době byly velmi nízké a vojákům nestačily.
Porušení rozkazů si ihned všiml velitelský hejtman Franz Klöpfer. Ten začal vojáky označovat za bolševiky, sociální demokraty a české svině. Vojáci se tomu ihned začali bránit a vypukla divoká hádka, která skončila pokusem velitele o útěk. Přitom ho vojáci dostihli a začali ho mlátit svými zbraněmi. Byl to začátek vzpoury.
Povstalci ovládli město
Vzbouřenci ihned začali pracovat na svém cíli zabránit návratu na frontu. Začali mlátit rakouské poddůstojníky a zmocnili se skladu zbraní. Díky prvotním úspěchům se k nim postupně přidávali i ostatní vojáci. Následně vyrazili do ulic a získali kontrolu nad poštou a nádražím.
Stovky vzbouřenců se seřadily na náměstí a jejich vůdce František Noha jim vysvětloval, že ve městě již zůstat nemohou. Rozhodli se táhnout na Českou Lípu, kde na svou stranu chtěli získat další vojáky, kteří zde sídlili. Jejich cílem byla destabilizace týlu Rakouska, v důsledku čehož doufali v rozpad jednotek na frontě.
Ve dvou formacích vyrazili na svou cestu. Bylo jich dohromady téměř 800. První skupinu vedl Stanko Vodička a druhou František Noha. V čele obou skupin šli zkušení vojáci s kulomety, které následovali neozbrojení nováčci.
Brzký odchod z obsazeného města měl svůj důvod, ale zároveň připravil vzbouřence o možnost získat na svou stranu další jednotky umístěné ve Šluknově. Jenže vojáci ze strachu ze zablokování železnice vlak nevyužili a to jejich postup výrazně zpomalilo. Navíc nevyřadili z provozu telegraf a zprávy o povstání se dostaly k vojenskému vedení. O tom však neměl nikdo v kolonách ani tušení.
Potlačení vzpoury
Rychle po tom, co se úřady dozvěděly o rebelii v armádě, bylo k potlačení vysláno několik německy mluvících jednotek. Šlo o prapor 59. pěšího pluku z Lovosic, setninu polních myslivců z Ústí nad Labem a kulometnou setninu 9. střeleckého pluku z Litoměřic. Ty měly za cíl přehradit pochodu cestu a potlačit vzpouru.
První střet proběhl u Polevska, kde vzbouřenci zajali průzkumnou skupinu, která měla za cíl zmapovat trasu a sílu rebelujících vojáků. První pokus o jejich zastavení však povstalci zvládli díky použití kulometů a jednotky rychlé reakce se musely stáhnout do připravených pozic u Chotovického vrchu. Tam již měly připravené zákopy schované podél zatarasené cesty.
Zde se odehrálo střetnutí až v pozdních večerních hodinách. Povstalci byli po celodenním pochodu vyčerpáni. I přes jejich odhodlání se jim nepodařilo zátarasem projít a následně zjistili, že jsou obklíčeni. Polovina se vzdala a druhá se rozprchla do okolí. I přes snahu pronásledovatelů se 48 povstalců dopadnout nepodařilo.
Vůdci vzpoury byli popraveni
Kromě Františka Nohy a Stanislava Vodičky byl jako strůjce celého incidentu označen i Vojtěch Kovář. Ti byli v ranních hodinách 29. května popraveni zastřelením. Následný soud odsoudil k smrti dalších 7 vzbouřenců a více než sto bylo za trest okamžitě posláno na frontu do přední linie. Zbytek byl umístěn do terezínské pevnosti, kde byli vězněni až do konce války.
Některým vzbouřencům se podařilo unikat až do konce války hlavně díky tomu, že s nimi veřejnost sympatizovala. Lidé je u sebe skrývali a dávali jim oblečení a jídlo. Války totiž neměli dost jenom vojáci, ale i všichni ostatní.
Rok předtím byla velmi nízká úroda brambor a většina jídla stejně musela být odevzdána armádě. V Bruntále došlo k vyjádření nesouhlasu s válkou, kterému rozuměli Češi i Němci. Válka se sice již blížila ke konci, ale lidé měli pocit, že utrpení a zmar snad nikdy neskončí.
Zdroje:
