Článek
Svaz sovětských socialistických republik, zkráceně SSSR, vznikl v roce 1922 jako následek revoluce roku 1917, kdy bolševici a další revolucionářské skupiny svrhli cara. Po občanské válce, ve které zvítězili bolševici, neměl vzniknout pouze nový stát, ale přímo utopický ráj pro dělnictvo a rolnictvo, kde by si byli všichni rovni.
Dnes již víme, že SSSR rozhodně žádným rájem nebyl a jednalo se pouze o další z řady brutálních totalitních států, který své občany držel ve strachu z vnějších a vnitřních hrozeb. A kdo těmi vnitřními nepřáteli a agenty byl? V podstatě všichni, kteří stanuli v čele tohoto státního útvaru.
Když to vezmeme postupně, můžeme začít u samotného Lenina. Ten je sice dodnes komunisty považován za velkého hrdinu a myslitele, ale už k němu můžeme vystopovat linii zrádců. Prvním, kdo byl takto označen po Leninově smrti v roce 1924, byl Lev Trockij, který působil v SSSR jako Leninova pravá ruka. Ten byl v rámci mocenského boje vyhnán ze země, i když do té doby byl považován za korunního prince v mocenské hierarchii.
Proti Trockému se totiž spikli ostatní vysoce postavení straničtí představitelé, mezi kterými byli Kameněv, Zinovjev, Bucharin a Stalin. Právě posledně jmenovaný se stal novým vládcem komunistického světa. A jakých poct se dostalo „hrdinům“, kteří soudruhu Stalinovi pomohli zbavit zemi západního a podvratného vlivu Lva Trockého?
V následujících letech se ukázalo, že i tito tři muži, kteří pomohli Stalinovi zvítězit ve hře o moc, byli zrádci. Jejich zradu odhalil soudruh Henrich Jagoda během velkých stalinských čistek v roce 1936. První na popravišti skončil Zinovjev v témže roce a zbývající dva ho přežili pouze o dva roky a byli také popraveni v roce 1938.
Jenže ještě před smrtí Kameněva a Bucharina se ukázalo, že i sám Jagoda je nepřítel pracujícího lidu, který se snaží o rozvrat. Toho z jeho zločinů usvědčil Ježov už v roce 1937, ale ani to nezachránilo život Bucharinovi a Kameněvovi.
Záhy se totiž ukázalo, že i sám Ježov je zrádce, kterého před spravedlnost v roce 1938 dovedl Berija, který se stal Stalinovou pravou rukou a vůdcem tajné policie. Bohužel pro Beriju nebyl post následníka moci v SSSR ničím, co by zaručovalo moc.
Po Stalinově smrti v roce 1953 se opět rozhořel boj o moc. Během toho si nejužší vedení státu uvědomilo, že samotný Berija je zrádcem. Proto i tento politik a muž, kterého Stalin představoval jako svého Himmlera, skončil na popravišti. Beriju zatkl generál Žukov, sovětský hrdina Velké vlastenecké války.
Jenže krátce poté nové vedení SSSR pod Chruščovem zjistilo, že i tak vážený člověk jako Žukov je zrádce. Nebyl sice popraven, ale musel se stáhnout z veřejného života a několik prvních let trávil v domácím vězení. Jenže to nebylo ani zdaleka nejvíce šokující odhalení, které pod Chruščovovým vedením veřejnost čekalo.
Překvapením pro všechny byla odhalení v roce 1956, která vzešla z 20. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu. Politbyro v čele s Chruščovem odhalilo zločiny Stalinovy éry. Šok způsobilo hlavně to, že do té doby byl Stalin vnímán spíše jako starostlivý strýček lidu než bezcitný diktátor, který svými rozhodnutími způsobil smrt milionů lidí. Tehdy si všichni museli uvědomit, že šlo pouze o dalšího zrádce.
Jenže ani Chruščov neskončil slavně. Už pár let po jeho odhalení Stalinovy hrůzovlády se veřejnost dozvěděla, že i on sám byl zrádcem. Ke všemu byl obviněn i z toho, že je povaleč a dobrodruh, který pro svoje potěšení klidně riskuje celý sovětský lid. Proto ho v roce 1964 vystřídal Brežněv.
Jenže ani Brežněv se do historie SSSR nezapsal pozitivně. Po své smrti v roce 1982 byl obviněn z toho, že on sám byl důvodem stagnace země a tím škodil. Další dva jeho nástupci, Jurij Andropov a Konstantin Černěnko, se sice nikdy přímo nestali terči obvinění ze zrady, ale to nejspíše proto, že ani jeden z nich nevydržel v úřadu příliš dlouho. Oba v době nástupu k moci byli v pokročilém věku a brzy po uchopení moci zemřeli. Tomuto období se také někdy přezdívá gerontokracie.
Po nich nastoupil v roce 1985 mladý charismatický politik Michail Gorbačov, a ten na rozdíl od svých předchůdců nebyl žádným troškařem. Místo aby ze zrady obvinil a usvědčil pouze své stranické protivníky, rozhodl se označit za zrádce a podvratné živly celou komunistickou stranu. Proto zahájil sérii ekonomických i společenských reforem s cílem konečně po více než půl století nastolit onu původní myšlenku dělnicko-rolnické utopie.
Jenže ve vrcholném období studené války a společenského pnutí se mu to nepodařilo, ba právě naopak — pod jeho vedením se v roce 1991 definitivně nerozpadl jen východní blok a sen o společenské rovnosti, ale i samotný SSSR. Gorbačov sice nikdy jako někteří jiní za své vedení země neskončil ve vězení ani před popravčí četou, ale u mnohých Rusů má dodnes nálepku zrádce, který zničil komunistické impérium.
V nově vzniklé Ruské federaci se moci chopil Boris Jelcin. Muž, do kterého svět i jeho vlastní občané vkládali velké naděje, však nesplnil to, co se od něho čekalo. Veřejnost si ho nepamatuje kvůli velkým činům, ale spíše pro jeho problémy s alkoholem, obvinění z velezrady a „stvoření“ Vladimira Putina.
A nyní se dostáváme do současnosti, kdy v Ruské federaci vládne Vladimir Putin. Toho sice zatím nikdo ze zrady neobvinil a možná se mu toto prokletí vysoce postavených lidí v jeho zemi vyhnulo, ale je také možné, že v souvislosti s vývojem ve světě i v Rusku už jeho budoucí nástupce plánuje Putinovo očernění a zničení jeho kultu osobnosti.
Zdroje:
