Článek
Hygiena je jedním z nejdůležitějších návyků, které si v dětství vytváříme. Pokud je u někoho nedostatečná, většinou si toho rychle všimneme. Nadměrná hygiena se nám může na první pohled jevit jako neškodná, ale i ta představuje problém s následky.
Podání ruky bývá běžným seznamovacím prvkem naší společnosti, a pokud nám ji někdo nechce podat, vnímáme ho spíše jako nezdvořilého. Mnohdy však více než o projev neúcty nebo sociální odtažitosti může jít o neochotu se o nás „ušpinit“. Mnozí lidé mají z kontaktu s cizími tělesy až úzkostlivé stavy.
A rozhodně se nejedná o ojedinělé případy. Sám mám ve svém okolí mnoho příkladů lidí, kteří pro absolutní hygienu obětují vše – klidně i své vlastní ruce. Někdy je na vině výchova, jindy osobní přesvědčení. Znám dítě, které není schopné cokoliv dělat, pokud si před danou činností (a samozřejmě i po ní) nemyje deset minut ruce. Na jednu stranu se to může zdát úsměvné a lehce zdržující, ale jeho zarudnuté ruce vypovídají o opaku.
U dítěte lze takové chování přisoudit vlivu rodičů, kteří jsou buď sami vystrašení z přenosu chorob, nebo dítěti až příliš zdůrazňovali důkladnou hygienu. To však není problém pouze u dětí, které k tomu vedou rodiče. I řada dospělých trpí strachem z mikroskopické hrozby číhající všude kolem. Někdy se to ani nemusí týkat „pouhého“ mytí, ale rovnou dezinfikování přípravky s vysokým obsahem alkoholu.
U lidí, u kterých si tohoto chování všímám, ho mohu jednoznačně vystopovat do období celosvětové pandemie. Samozřejmě byli čistotní i před ní, ale během ní, jak se říká, přitvrdili. Někteří zvýšili frekvenci mytí rukou, jiní běžné přípravky rovnou vyměnili za dezinfekční prostředky, které sice účinně ničí bakterie, ale podle instrukcí nejsou určeny k ošetření pokožky.
A jaké mohou být následky tohoto úzkostného chování? Rudá, poničená pokožka na rukou se může časem měnit v šupinky seschlé kůže, které postupně odpadávají. Takto „ošetřené“ části těla mohou dokonce praskat a vytvářet krvavé šrámy. To nejenže nevypadá hezky, ale může vést i k infekcím – tedy k pravému opaku toho, co bylo zamýšleno. V extrémních případech může vést až k dermatitidě.
Nevzhledné ruce nebo riziko dalších problémů však nejsou jedinými důsledky. Evoluce je mocná a za desítky tisíc let vývoje nás připravila na to, že nežijeme ve sterilním prostředí a běžně se setkáváme s viry a bakteriemi, se kterými si náš imunitní systém dokáže poradit sám. Bílé krvinky jsou zjednodušeně řečeno svaly naší imunity – a stejně jako u běžných svalů, když je necvičíme, ochabují. Proto imunitní systém postupně degraduje, když není vystavován vnějším vlivům.
I když zájem o informace ohledně pandemie, kterou jsme jako lidstvo zvládli, postupně opadl, stále se občas objevují zmínky o postcovidovém syndromu. O tom, že mnoho lidí mezi námi trpí paranoidním strachem z vnějšího prostředí a dezinfikují se po kontaktu s klikou více než chirurg před operací, se však nikde nemluví. Přitom jde o problém, o kterém by se mělo mluvit a nemělo by se předstírat, že neexistuje.
Osobně jsem typ člověka, který má dezinfekci na ruce neustále u sebe, protože se může hodit. Rozhodně netvrdím, že je hygiena zbytečná, ale musíme rozlišovat, kdy je nedostatečná, dostatečná, nebo až příliš důsledná. Jen málo lidí si totiž uvědomuje, že extrémní formy hygieny mohou být podobným rizikem jako absence jakékoliv očisty.
Anketa
Zdroje:
