Článek
Připomínáme si výročí konce 2. světové války. Tyto oslavy jsou však jiné než ty, které jsme viděli dříve. V současnosti jsou připomínkové akce zahaleny stínem, který vrhá současná ruská agrese na Ukrajině. Vůdci tehdejších spojenců se již nesetkávají na klíčových místech novodobé historie.
Je důležité si uvědomit, jak vlastně svět vnímá tento necelých 100 let starý konflikt. Drtivá většina států trvání války ohraničují lety 1939 až 1945. U nás v České republice by se dalo diskutovat, jestli pro nás válka nezačala již v roce 1938 podstoupením našeho pohraničního území. Jenže Rusové to berou jinak.
V Rusku se spíše než s označením 2. světová válka setkáme s názvem „Velká vlastenecká válka.“ Ta se datuje pouze na roky 1941 až 1945. Je to způsobeno tím, že Sověti měli v prvních dvou letech vlastní zájmy v Evropě. Stalin snil o tom, že si pro sebe bude moci vzít východní Evropu a v prvních letech války na tom spolupracoval s Hitlerem zkrátka proto, že to pro něj bylo výhodné.
Změna sovětského směřování přišla až po Hitlerově zradě. V roce 1941 byla spuštěna operace Barbarossa, ve které se němečtí vojáci snažili dobýt území ovládané Sověty. Až v tu chvíli se Rusové otočili od nacistů a upnuli svůj zrak ke spojencům, ke kterým se přidali. Bylo to totiž pro obě strany výhodné.
Spojenci chtěli, aby byl postup na Německo koordinovaný a stejně jako za 1. světové války bylo na nacistické vojsko tlačeno z východu i západu. Stalin vycítil možnost vtrhnout se svojí armádou do východní Evropy a tato území si ponechat. Rudá armáda se již během osvobozování chovala tak, jako by byli pouze další dobyvatelé.
Na území, které do osvobození plundrovali Němci, přišli nyní krást, loupit, znásilňovat a vraždit sovětské jednotky. Jelikož se jedná o události, které mají stále dost očitých svědků, tak se nám dochovala svědectví o chování Rudé armády na našem území.
Československo bylo pro Sověty velmi specifické. Zpočátku probíhaly na Slovensku a na Moravě tvrdé boje, při kterých zemřelo přes 140 tisíc příslušníků Rudé armády. Následně však v Čechách přišli k hotovému. Německé jednotky se stahovaly a většinou uprchly z pozic minimálně den před tím, než dorazila Rudá armáda.
Pošta v Děčíně
Poté, co Sověti dorazili do Děčína, začalo hotové peklo pro místní obyvatele. Sovětští vojáci posílení alkoholem vtrhli do místní budovy pošty. Nehledali však příslušníky Wehrmachtu ani gestapa a už vůbec ne kolaboranty. Hledali poštovní úřednice, které všechny znásilnili.
Železniční stanice v Dobkovicích
V Děčíně se nejednalo o jediný přešlap vojáků Rudé armády. V nedaleké obci Dobkovice se totiž rozhodli vyrabovat zdejší železniční stanici. Během toho byl zastřelen zdejší železničář Václav Král. Tuto skupinu Rusů na loupeživé výpravě zastavila až jednotka Československé armády.
Pohraniční oblasti zažily nejvíce krutosti
Nejhůře se Sověti chovali v pohraničních oblastech, které známe jako Sudety. Zde žila početná německá populace, která se stala terčem zlosti místních Čechů i příchozích Rusů. Nejenom, že byli Němci vyháněni, ale mnozí byli mučeni a popravováni těmi nejhrůznějšími způsoby, které by se vyrovnaly metodám samotných nacistů. Docházelo k tomu bez soudů nebo podezření, ale stačila pouhá příslušnost k německému národu nebo přízvuk.
Jako příklad může být situace v Mostě, kde se jednotky Rudé armády účastnily násilí proti německým Čechům. Ve městě několik dní vládla anarchie a bezpráví. To stejné se dělo i v jiných městech v blízkosti Německa, například v Liberci a Chebu.
Mnozí sudetští Němci schvalovali Hitlerovu politiku a přáli si úspěch válečného tažení nacistické říše. Ale mnozí z nich měli na věc opačný názor a jsou i případy, kdy němečtí Češi pomáhali odbojářům. Pokud byli nevinní lidé mučeni a zabíjeni pouze za příslušnost k národnosti, tak ti, kteří je trestali, nebyli o nic lepší než samotní nacisté.
Opilý major
Naprosto nesmyslná situace nastala ve chvíli, kdy chtěl v Karlových Varech přes kontrolní stanoviště projet na motocyklu major Rudé armády. Na místě byla hlídka složená částečně z Čechů i Rusů. Major se pokusil zátaras prorazit a havaroval. Ruský voják se mu pokoušel pomoci, ale opilý major ho začal fackovat a choval se natolik agresivně, že ho byl český voják nucen zastřelit. Následné vyšetřování naštěstí pro českého vojáka dopadlo tak, že Sověti uznali, že se zachoval adekvátně.
Krádeže a vraždy
Jeden obyvatel obce u Jindřichova Hradce byl ruským vojákem zastřelen pouze proto, že mu nechtěl odevzdat jízdní kolo. Drancování a krádeže spojené s vražděním nebyly sovětům proti srsti a patrně nejvíce incidentů se událo v Brně. Zde po tvrdých bojích pokračovalo několikadenní loupení a dochovaly se tisíce zpráv o nejrůznějších násilných incidentech.
Podle dobových svědectví v Brně nebyl obchod ani sklad, ze kterého by si Sověti neodnesli to, co se jim zlíbilo. U jídla nebo zdravotnického materiálu by se to snad ještě dalo omluvit, ale naprosto neomluvitelné bylo loupení cenností a jiných věcí, kterými se chtěli pouze obohatit.
Podle stížností adresovaných prezidentu Edvardu Benešovi, které jsou dodnes archivovány v kanceláři prezidenta republiky, se sovětští vojáci neštítili znásilnit všechny ženy v rodině od staré babičky po její mladou vnučku. Rovněž jsou zprávy o tom, že během znásilňování byly vražděny děti napadených žen.
Ničili lidem hospodářství
Mezi svědectvími lidí, které se dochovaly, je i příběh jednoho statku. Ten byl během protektorátu pod dohledem nacistů, kteří kontrolovali, že ani kousek masa z drůbeže neskončí u majitelů a vše odevzdají. Po vyhnání okupantů sem přijeli vojáci Rudé armády, které místní chtěli pohostit.
Jenže královská hostina byla osvobozujícím vojákům málo a vyrazili do prostorů statku, kde zmasakrovali veškeré zvířectvo, které vzali s sebou. Štěstím pro majitele statku bylo pouze ušetření jedné kačeny, která zrovna seděla na vejcích. I přes to bylo toto běsnění další velkou ránou pro místní hospodáře.
Záleželo na velitelích
Jeden dochovaný případ je z Dolního Benešova, kde se v průběhu řádění Rudé armády stávalo to, že mladí ruští vojáci běhali od domu k domu a dobývali se dovnitř. Eufemisticky volali, že hledají „panenky,“ těmi samozřejmě mysleli mladé ženy.
Jedna starší ženy si na toto počínání stěžovala jejich místnímu veliteli. Ten po vyslechnutí strastí oné ženy vzal tužku a na kus papíru naškrábal něco v azbuce a předal jí to s tím, že až jeho vojáci znovu přijdou, tak jim má otevřít a ukázat tento papír. Žena se tázala, co je na něm napsané a velitel jí odvětil, že se z něj vojáci dočtou, že budou zastřeleni, pokud nepřestanou.
Tento velitel mezi svojí jednotkou netrpěl barbarské chování páchané na civilistech. Bohužel mnozí nebyli jako on. Právě naopak mnozí své vojáky povzbuzovali v loupení a násilí. Mentalita toho, že nejsou osvoboditelé, ale dobyvatelé v nich byla totiž hluboce zakořeněna.
Hrůzy války nemohou ospravedlnit válečné zločiny
Mnozí Rusy omlouvají. Tvrdí, že všechny tyto činy spáchali po hrůzách a traumatech, které zažili ve válce. Jenže zde to bylo chování závislé na míře vypitého alkoholu a na benevolenci jejich armádního vedení.
Samozřejmě i na západní frontě docházelo k podobným situacím. Jediný rozdíl byl v tom, že se jednalo o ojedinělé případy. I tyto zločiny západních vojáků jsou neomluvitelné. Zásadním rozdílem však je to, že pachatelé byli bez milosti trestáni vojenskými soudy. Nejednalo se tedy o nic systematického jako na ruské straně.
A bohužel tyto hrůzy nezůstaly pouze v polovině minulého století. Podobná situace se děla i na Ukrajině. Zvěrstva páchaná ruskou armádou na dobytých územích jsou podobná. Vyvraždění obyvatel Buči je možná ještě horší. Mnoho Rusů bylo vzato do zajetí s tím, že u sebe měli velké množství hodinek či zlatých šperků. Je smutné, když vidíme, že se historie opět opakuje a mnoho lidí to je schopno ospravedlňovat.
Zdroje:
