Článek
Jan Werich byl s rodinou a kolegou Jiřím Voskovcem během 2. světové války v americkém exilu a usadili se v New Yorku. Zde se jim otevřel svět a zažívali úspěch na zdejší Broadwayi. Téměř nic Werichovi nechybělo a mohl zde prožít úspěšný herecký život světového formátu. Po čem však tato herecká ikona toužila, byla jeho milovaná vlast. Proto se na konci války s celou rodinou vrátil do obnoveného Československa.
Díky jeho protinacistickému pořadu na stanici Hlas Ameriky byl přivítán jako hrdina. Po válce, v období před nástupem komunismu, byl mezi lidmi velmi oblíbený liberálně levicový směr smýšlení, který tehdy reprezentovalo Osvobozené divadlo v Praze, kde Werich začal vystupovat.
Po příjezdu Voskovce se oba herci domluvili, že do Prahy přivedou světový formát divadla po vzoru amerických scén, a založili Divadlo V+W. Společný projekt však provázely tvůrčí neshody a nezájem diváků, což vyvrcholilo odjezdem Voskovce do Paříže. Po komunistickém převratu bylo divadlo uzavřeno.
I když řada přátel Jana Wericha vstoupila do komunistické strany, například Vítězslav Nezval, Werich se s komunisty neztotožňoval a nechtěl být součástí režimu. I když jeho divadlo komunisté uzavřeli, Werich si stále udržoval značnou popularitu mezi lidmi a mohl nadále vystupovat v jiných divadlech. Za to však byly vynucovány projevy loajality. V únoru roku 1948 spolu s dalšími umělci podepsal komunistický manifest Kupředu, zpátky ani krok. Přesto do svých děl občas zakomponoval satirickou poznámku mířenou na režim nebo obsazoval herce v nemilosti, například Vlastu Buriana.
Kvůli tomu si však vysloužil nálepku „nespolehlivý“ a od konce 50. let byl sledován. Řada jeho kolegů na něj donášela StB. V té době mu byla zjištěna rakovina a i když se vyléčil, jeho zdraví už nikdy nebylo jako dřív. Zdravotní problémy a cenzura postupně snížily počet jeho rolí na minimum. V roce 1968 se pokusil o poslední vzdor proti komunismu a připojil svůj podpis pod Manifest dvou tisíc slov.
Pražské jaro však ukončily sovětské tanky a začalo období normalizace. Do toho musel Werich řešit psychické problémy své ženy, která se v roce 1976 pokusila o sebevraždu. Tehdy mu bylo již 76 let a postupně se mu zhoršoval zrak i sluch. Musel podstoupit operaci hlasivek. V roce 1977 vydala skupina disidentů prohlášení s názvem Charta 77.
Režim na to reagoval vznikem Anticharty. Významné osobnosti tehdejší kultury, včetně Wericha, byly pozvány do Národního divadla, kde si vyslechly komunistické projevy. Starý a nemocný Werich měl údajně nadávat, rozčilovat se a rozhodl se odejít dříve. V šatně mu byla podána prezenční listina, kterou podepsal, a odešel jako první účastník.
V novinách se však dozvěděl, že byl prvním, kdo podepsal prohlášení Anticharty. To ho rozběsnilo a snažil se najít způsob, jak svůj podpis stáhnout. Nakonec byl přáteli přesvědčen, aby žádný unáhlený krok nepodnikal. To však znamenalo zlom v jeho životě – začal nekontrolovaně hubnout a stal se apatickým vůči svému okolí. Jan Werich zemřel v roce 1980, krátce po své manželce. Jeho posledním přáním bylo, aby jeho dcera s vnučkou opustily zemi.
Zdroje:
