Článek
Josephine Bakerová to na začátku svého života neměla vůbec jednoduché, protože se narodila v USA jako Afroameričanka a dcera bývalé otrokyně. Roku 1906, kdy přišla na svět, byla ve Spojených státech naprosto běžná rasová segregace. Josephine tedy nic nepředurčovalo k velké budoucnosti, která na ni čekala. Nejenže se jí podařilo prorazit v umění, ale během 2. světové války se z ní stala i francouzská hrdinka.
Otce neznala a vyrůstala pouze se svou matkou. Jelikož žili ve velké chudobě, musela Josephine již od raného věku pracovat. Také byla v mladém věku nucena ke sňatkům. První svatbu měla již ve 13 letech. Příjmení Bakerová, které si ponechala, získala druhým manželským svazkem, do kterého vstoupila v 15 letech.
Během toho, co se snažila uživit jako služebná v bohatých bělošských rodinách, snila o kariéře tanečnice. Od 9 let, když měla práci v domě svých zaměstnavatelů hotovou, chodívala do nočních podniků, kde působila jako dětská zpěvačka a tanečnice. Když jí bylo 16 let, stala se hlavní tanečnicí malé divadelní skupiny.
Se svým souborem se po roce dostala až do New Yorku, kde působili v malém hudebním divadle. Josephine se tak poprvé dostala před zraky bohaté americké smetánky, která dokázala být velmi kritická. A tito diváci si ji naprosto zamilovali. Díky svému úspěchu se dostala až na slavnou Broadway.
I na nejslavnějším americkém divadelním jevišti sklízela úspěch. Jenže si byla dobře vědoma, že místní smetánka jí sice tleská ve stoje, ale kvůli svému rasistickému smýšlení by jí ani nepodali ruku. Proto, když se jí naskytla možnost odjet s černošským revue hostovat do Paříže, neváhala ani okamžik.
Nový domov ve Francii
Když v roce 1926 dorazila do Paříže, zažila skutečnou slávu a úspěch. Ve Francii ji nesoudili kvůli její barvě pleti a podle dobového tisku jí obyvatelé francouzské metropole padli k nohám. Bylo to nejspíše i proto, že se tato krásná žena nebála během svých představení vysvléci do naha.
Během 10 let se stala hlavní hvězdou těch nejproslulejších nočních klubů v Paříži. Nezářila však pouze na tanečním parketu a na jevišti, ale populární byl i její zpěv. Kromě pěveckých vystoupení nahrála i svou vlastní hudební desku, která slavila úspěch po celé Evropě. Jejím žánrem byl hot-jazz.
V roce 1936 založila dokonce svůj vlastní podnik s názvem Chez Josephine. Bezesporu byla průkopnicí v oblasti krásy. Díky ní vstoupilo do módy vyholené podpaží, vlasy nagelované vaječným bílkem, opalování a mnoho dalších trendů, které jsou aktuální dodnes. Josephine Bakerová se stala na přelomu 20. a 30. let vzorem pro mnoho tehdejších žen.
Její úspěch však nebyl limitován pouze hranicemi Francie. V předválečné Evropě jezdila na turné po mnoha zemích včetně Československa. Vždy se však ráda vracela zpět do Paříže, kterou vnímala jako svůj domov. V roce 1937 dokonce dostala francouzské státní občanství, které vděčně přijala.
Špionáž během večírků s nacisty
To, jak moc měla Francii ráda, mohla dokázat hned 2 roky poté, co jí bylo občanství uděleno. Když vypukla 2. světová válka, která se pro Francii nevyvíjela nejlépe, mohla uprchnout zpět do USA nebo Anglie. Peněz i kontaktů na to měla dost a tam by mohla bez problémů pokračovat ve své kariéře.
Jenže ona se rozhodla zůstat, ačkoli kvůli její barvě pleti jí hrozilo nebezpečí. Díky tomu, že řada nacistů byla jejími fanoušky, rádi se s ní fotili a ona jim poskytovala autogramy, brzy zjistila, že jí žádné nebezpečí nehrozí. Díky tomu, že byla komunikativní a společenská, si svým flirtováním s představiteli okupační správy získala jejich důvěru a mohla odjíždět ze země za účelem koncertů.
Tehdy vstoupila do služeb odboje. Nejenže na večírcích s družnými nacisty mohla získávat informace, ale díky koncertům v neutrálních zemích je mohla předávat spojeneckým agentům. Nejenže odhalila několik německých agentů v zahraničí, ale předávala informace o rozmístění nacistické armády i o jejich plánech.
Během celé války ji žádný z nacistů z ničeho nepodezříval. Dokonce naprosto bezpečně převážela zpravodajské informace ve svém kufru, protože když ji nacisté náhodou kontrolovali, místo otevření kufru ji spíše požádali o autogram. Díky tomu se dožila konce války a za své zásluhy dostala Řád čestné legie od prezidenta Charlese de Gaulla.
Bojovat nepřestala ani po válce
Po válce sice její vystoupení ustoupila do pozadí, ale rozhodně nezmizela z veřejného života. I když bylo po válce, pro ni boj neskončil, ale začal nový. Z bojovnice proti nacistům se stala bojovnicí proti rasismu. Adoptovala celkem 12 dětí různých ras a vyznání víry, které během války přišly o rodiny, aby dokázala, že různí lidé mohou žít a vyrůstat vedle sebe.
Zemřela v roce 1975 a až do své smrti byla kritičkou rasismu a hlavně segregace černošského obyvatelstva v USA. V roce 2021 se jí posmrtně dostalo cti v podobě toho, že francouzský prezident Emmanuel Macron umožnil přesunutí jejích ostatků do Pantheonu, což je pařížské místo posledního odpočinku slavných osobností.
Zdroje:
