Článek
Jsou naše úspěchy i selhání pouze naše, nebo jsou předem plánované nějakou vyšší mocí? Pokud je vše, co děláme pouze něčím záměrem, je vlastně jedno, jaký člověk je. Pokud je někdo zlý, tak to tak chtěl Bůh. Pokud je někdo dobrý, tak by to byla také pouze cizí volba.
Naposledy jsem si této otázky všiml v televizi v populární reality show Survivor Česko & Slovensko. Soutěžící Nikola zvládla náročnou disciplínu a ihned děkovala Bohu. Podle křesťanského tetování soudím, že je opravdu věřící. Své díky tedy nejspíš směřovala opravdu k Hospodinovi a nebylo to jen pouhé plácnutí, jako by to bylo například u mě.
V čem spočívá křesťanství
Křesťanství je dnes jedním z dominantních náboženských směrů na celém světě. Nebylo tomu tak vždy. Dříve se jednalo o okrajovou sektu a její příslušníci byli pronásledováni. Následně se situace obrátila a doslova se z lovců stala lovná zvěř, kdy křesťané začali ostatní vyznání převracet na svoji stranu, někdy dobrovolně a jindy násilím.
Křesťané věří, že všemohoucí Bůh stvořil svět a následně člověka, aby měl s kým sdílet radost a lásku. Jenže lidé se od Boha odvrátili a stali se smrtelnými. Hospodin však na lidi nezanevřel a poslal na zem svého syna, aby se obětoval a vykoupil tak lidské hříchy.
Víra v Boha spočívá v hledání štěstí. Podle křesťanů je v každém z nás prázdnota, kterou nemohou zaplnit žádné pozemské radosti. Úplného uspokojení může člověk dosáhnout pouze tím, že přijme Boha. U bezvěrců a jinověrců údajně vidí neustálou touhu po štěstí, kterou se snaží neúspěšně zaplnit kariérou, penězi nebo zábavou.
Jenže i když tomu křesťané opravdu věří, nepřijde mi, že by jejich životy byly nějak lepší. Ve svém okolí několik věřících znám a „štěstí“ jim přeje úplně stejně jako každému jinému. Pouze u nich vnímám jistou spokojenost z toho, že si vlastně nemusí dělat příliš starostí s běžnými věcmi, protože vše nakonec dopadne tak, jak si Bůh přeje.
Úpadek křesťanů do apatie
A i když je křesťanství zatím nejrozšířenějším náboženstvím, reálně hrozí, že vymizí, protože jeho vyznavači upadnou do nepřekonatelné apatie. Mohou naprosto bez zájmu plynout životem a čekat na shledání s ostatními u nebeské brány, protože jejich víra je nijak nemotivuje ke snaze.
Pokud za vše může Bůh, proč by se měl člověk snažit? Nemám kde bydlet nebo mám špatnou práci – to je boží záměr, proti kterému se věřící nemohou přece protivit. Víra v Boha jedince limituje v jakékoliv možnosti individuálního rozvoje. A historicky je toto přesně to, co představitelům této víry vyhovovalo.
Papaláši v čele církve
Během středověku byly role ve společnosti jasně vymezené. Byla šlechta, církev a obyčejní lidé, kteří byli odkázáni na dobrotu prvních dvou skupin mocných. Protože kněží a panovníci žili v symbióze a navzájem se podporovali, přesvědčit lidi o tom, že jakákoliv snaha na zlepšení svého života je protivení Bohu, bylo krokem k zajištění neomezené moci.
Kněží byli financováni z daní a žili bezstarostný život na rozdíl od běžných lidí, kteří žili v bídě. Zatímco obyčejní lidé jedli pouze skromně to, co si sami vyprodukovali nebo někde koupili, představitelé církve měli plné stoly bez jakékoliv námahy.
Nejde pouze o dobu minulou. I dnes vidíme obtloustlé papaláše v drahých rouchách protkaných zlatem, kteří nám káží o pomoci druhým a skromnosti. Proč oni nerozdají své majetky a nepomohou tak chudým a strádajícím bližním?
U nás v České republice má křesťanská církev majetky v hodnotě 134 miliard korun. Zároveň je zde zhruba milion lidí, kteří jsou pod hranicí chudoby nebo se pohybují nebezpečně blízko této hranice. Církev by mohla každému z nich pomoci částkou vyšší než 100 tisíc korun. To by jistě zlepšilo situaci mnohým z nich a obrátilo by to jejich život k lepšímu.
Jenže to církev nikdy neudělá. Příliš si zvykli na své bezstarostné životy a o chudobě mnohem radši mluví, než aby ji skutečně řešili. A jejich ovečkám to nevadí. Chodit v neděli do kostela je zkrátka tradice a někteří křesťané se jí nedovolují porušit.
Je u křesťanů vůbec možná sebereflexe?
Sebereflexe je proces uvědomění toho, kde se staly chyby a nebo naopak jaké máme silné stránky. Je to důležité ke zlepšování svého chování, ať už v práci nebo v rodinném životě. Jedná se o sebehodnocení, které nám pomáhá odhalovat chyby nebo talenty.
Jenže pokud za vším stojí Bůh, kde je prostor k sebereflexi? Jestli věříme ve všemohoucnost Boha, není důležité, co a jak uděláme, protože nás vždy vedla boží ruka. Podle mě Bůh neexistuje a nic neřídí. Jak by někdo, koho nám Bible popisuje jako vševědoucího a spravedlivého vládce, mohl dopustit hrůzy válek, holokaustu, morové epidemie nebo každodenní utrpení obyčejných lidí?
Zdroje:
