Článek
Na konci 18. století docházelo k projevům nespokojenosti Čechů se zřízením Rakousko—Uherské monarchie. I přes to, že byly české země nejvyspělejší částí říše a Morava byla zdrojem obilí, jsme byli vždy odstrkováni. Aktivně probíhalo poněmčování a nikdo blízký vládnoucímu dvoru nechtěl o česko-rakouském vyrovnání ani slyšet.
Češi se rozhodli bojovat proti nadvládě Germánů tím, že budou aktivně rozvíjet češtinu. Uvědomovali si, že jsou Slované, a proto se obrátili na největší slovanský národ, kterým bylo carské Rusko. Jenže komunikace byla obtížná a běžný Čech se většinou za života s žádným běžným Rusem nepotkal. Proto se vytvořila mylná představa o tom, jak se na východě žije.
Bylo to hlavně tím, že v tehdejším světovém pořádku byli Slované podrobeni jinými národy a bylo s nimi mnohdy zacházeno jako s občany druhé kategorie. Jediným opravdu slovanským národem bylo právě Rusko. Díky své rozloze a síle musely všechny evropské státy s Ruskem počítat a předcházet si ho.
Mnohé osobnosti české kultury se snažily svému publiku představit ruskou kulturu. Začala se hrát ruská divadla a zpívat jejich písně. Mnoho spisovatelů financovalo překlady ruských děl a psalo příběhy, kde byla středobodem slovanská mytologie. Jedním z nich byl i náš slavný spisovatel Karel Havlíček Borovský.
Cesta do Ruska
Ještě než se Karel Havlíček Borovský vydal na dráhu novináře a spisovatele, rozhodl se studovat historii slovanských národů jako samouk. Kromě dějin se zaměřoval hlavně na jazyky, zejména polštinu a ruštinu. Hodně cestoval po významných místech v českých zemích, Polsku, Slovensku a Haliči (tehdejší země, nyní na území Polska a Ukrajiny).
Díky tomu se dostal k nabídce stát se vychovatelem dětí ruského profesora Ševyrjova, který bydlel a působil v Moskvě. Nejenže si Karel Havlíček Borovský mohl splnit sen v podobě procestování všech slovanských zemí, ale nabídka byla lákavá i finančně.
Na cestu se vydal v říjnu 1842, ale do Moskvy se dostal až v lednu příštího roku. Nějakou dobu musel totiž strávit ve Lvově. Zde se setkal s byrokracií, která ho zaskočila. Nepředpokládal totiž, že i v Rusku bude panovat stejná atmosféra jako na zahlcených a pomalých úřadech v Rakousku-Uhersku.
Pobyt v Moskvě ho nadchl a užíval si ho. Díky svému zaměstnavateli se seznámil s řadou osobností z akademického a kulturního prostředí. Navštěvoval divadla, opisoval si písně a seznamoval se s dějinami i legendami. Vše si pečlivě zaznamenával, aby o tom později mohl napsat literární dílo.
Čím víc však vplouval do každodenního života Rusů, tím více začal pozorovat rozdíly mezi svou představou o Rusku a jeho realitou. V dopisech, které posílal zpět do Čech rodině a přátelům, je vidět, jak prvotní nadšení střídá střízlivé pozorování s občasnou ironií.
Viděl totiž, že existuje propastný rozdíl mezi životem šlechticů, obchodníků a nevolníků a nikdo nemá sebemenší šanci svůj život obrátit k lepšímu. I své vidění panslavismu (snahy o sjednocení slovanských národů) musel změnit, protože viděl, že si ho Rusové představují jako podrobení ostatních slovanských národů, a nemělo tedy jít o stát, kde by si byli všichni rovni.
Své zápisky často posílal spolu s dopisy do Čech, kde vycházely po částech v časopisech Květy, Česká včela a Časopis Českého muzea. Po svém návratu je Karel Havlíček Borovský doplnil a vydal jako knihu s názvem Obrazy z Rus.
Obrazy z Rus
Karel Havlíček Borovský nebyl ani zdaleka osamocen v propagaci slovanství. Ať už to byl Josef Dobrovský nebo Karel Jaromír Erben, všichni ve svých dílech opěvovali Rusko a slovanskou kulturu. Jenže Karel Havlíček Borovský zašel nejdál ze všech, protože se rozhodl procestovat Rusko a napsat o tom příběh.
Jeho záměrem bylo poskytnout čtenářům podrobný popis kultury a života v Rusku. Bohužel nebyl ve svém díle Obrazy z Rus příliš objektivní. Zaměřoval se totiž pouze na střední třídu, z které sám pocházel, a šlechtě i mužikům (ruští nevolníci) se vyhýbal. Šlechtu nesnášel i u nás a ruští nejchudší mu zase připadali příliš nudní.
Překvapivé pro okolí tohoto spisovatele bylo jeho vyzdvihování ruské církve, protože Karel Havlíček Borovský náboženství odmítal. Ruskou pravoslavnou církev však podporoval a během své cesty po Rusku navštěvoval kázání. Bylo to však proto, že mu dramatická vystoupení kněžích připadala spíše jako divadelní hra než církevní obřad.
Dílo Obrazy z Rus bylo přesto zásadní a možná právě proto, že bylo psáno subjektivně. Autor totiž čtenářům předkládá to, co vidí, a doplňuje to o vlastní komentáře a postřehy. Na čtenáři potom je, jak to pochopí a co si z díla vezme. Tato kniha se stala inspirací pro mnoho lidí veřejného života, například pro Karla Čapka, Tomáše Garrigue Masaryka nebo Václava Černého.
Ze Slovana se stal Čech
Už v průběhu svého studia se Karel Havlíček Borovský považoval za hrdého vlastence. Jenže nebyl vlastenec ve vztahu k Čechům nebo k rakouskému státu. Považoval totiž sám sebe i ostatní Čechy za příslušníky slovanské národnosti. Cítil, že by byl raději v jednom státě s Poláky a Rusy namísto s Rakušany.
Tušil sice, že jeho představa o Rusku bude nepřesná, ale na své cestě chtěl mnohé věci aktualizovat a zpřesnit. Realita, se kterou se však setkal, byla na hony vzdálená oproti tomu, co se tvrdilo o Rusku v Praze. Nasával dojmy, ať už byly kladné či negativní, a postupně ztrácel původní nadšení.
V té době vládl car Mikuláš I., který sám sebe považoval za anděla míru a pořádku. Jeho přání bylo mít silné Rusko s pevnou pozicí na mapě světa. Chtěl toho docílit pomocí ekonomiky a armády. Na druhé straně mu bylo lhostejné to, jak žijí obyčejní lidé. Car podporoval nevolnictví a odmítal tento systém změnit.
Karel Havlíček Borovský brzy po svém příjezdu zjistil, že Rusko je zemí plnou paradoxů a protikladů. Na jedné straně šlechta s neomezenými možnostmi a na straně druhé nevolníci bez možnosti opustit půdu svého pána. Jediným spojovacím prvkem byl alkohol.
Překvapením pro spisovatele bylo to, jak je Rusko velké nejen rozlohou, ale vlastně ve všech ohledech života. Viděl velké bohatství i velkou chudobu, velké zoufalství nevolníků i jejich velký potenciál a velké církevní oslavy. „Velké“ bylo slovo, kterým často charakterizoval Rusko i ruský národ.
Co však Karla Havlíčka Borovského uchvátilo, byl způsob trávení volného času běžných Rusů. Popisoval, že je veselé a originální. Ruskou zábavu považoval za lepší oproti tomu, jak se bavili Němci nebo Rakušané.
Je to země bídy, zmaru, chlastu a rozsáhlých literárních děl o zmaru, bídě a chlastu. A světu přináší jen výše zmíněné. Bez výjimek.
Vše samozřejmě stálo a padalo na alkoholu. V zápiscích z Ruska je alkohol zmiňován pravidelně a často hraje hlavní roli v mnoha historkách. Omamné nápoje v kombinaci s chudobou byly pro Karla Havlíčka Borovského ukazatelem toho, že i přes všudypřítomné veselí jsou Rusové chudáci.
Rusové rádi nazývají všechno ruské slovanským, aby pak mohli tvrdit, že všechno slovanské je ruské.
Domů do Čech se tedy nevrátil Slovan, ale český vlastenec. Uvědomil si totiž, že Rusové vše nazývají slovanským, aby si to mohli přivlastnit. Zásadním zjištěním, které formovalo další vztahy Čechů k Rusům, bylo to, že Rusové nechtějí ostatní Slovany osvobodit, ale ovládnout.
Zdroje:
Havlíčkovo vidění Ruska, Karel Havlíček Borovský, 1.Citát, 2. Citát, Obrazy z Rus
