Článek
V roce 1953 měli komunisté moc v naší zemi již pevně v rukou. Jejich političtí oponenti byli buď popraveni, uvězněni, nebo v zahraničí, a společnost měla v jasné paměti, jak se nový režim vypořádává s těmi, kteří jsou označeni za třídní nepřátele. Mezi ně mohl být zařazen kdokoliv za cokoliv, co nevyhovovalo mocným. Cílem komunistů bylo vytvořit beztřídní společnost, kde existují pouze dělníci a rolníci.
Vyvlastnění a kolektivizace se jim podařily podle plánu. Jenže nebyli schopni se vypořádat s celou buržoazií. Stále existovali lidé, kteří byli bohatí díky svým úsporám, a komunisté nemohli zavřít ani vyhnat všechny. Vláda v čele s prezidentem Antonínem Zápotockým se tedy rozhodla peníze znehodnotit, aby bylo jedno, kolik kdo má naspořeno.
Informace o tomto záměru však začaly v první polovině roku 1953 prosakovat na veřejnost. Vše však potřebovalo přípravu, aby se režim mohl připravit na společenské následky. Obyvatelé byli právem znepokojeni a místy začali propadat panice. Měli strach, že jim komunisté vezmou jejich dlouho spořené úspory.
Prezident, který lhal
Jelikož nebylo možné reformu udělat ze dne na den, bylo potřeba uklidnit společnost, ve které to vřelo. Proto vystoupil s projevem samotný prezident Antonín Zápotocký a veřejně lhal. Není pochyb o tom, že o záměrech vlády hlava státu věděla, a o to horší bylo, že využil svůj post, aby oklamal své občany.
Prezident, který vzešel z odborů, díky čemuž se mu familiárně přezdívalo „táta dělníků“, 29. května všechny uklidňoval, že měna je pevná a zvěsti o reformě jsou pouze pokusem oslabit socialismus. Nejednalo se o žádné mlžení ani o uklidnění společnosti, že plány vlády jsou ku prospěchu všech. Byla to obyčejná lež.
Již druhý den totiž přišel s projevem i předseda vlády Viliam Široký. Jeho vystoupení však bylo úplně opačné než to prezidentovo. Premiér přiznal, že měnová reforma bude ve stejný den schválena parlamentem a v platnost vstoupí ihned 1. června. Lidé byli v šoku a nikdo neměl čas své úspory zachránit.
Oznámení totiž přišlo až v sobotu odpoledne, kdy už měly banky zavřeno. Následně v neděli přineslo Rudé právo veškeré podrobnosti o tom, co mají lidé dělat. Do té doby bylo vše pečlivě tajeno a nové mince a bankovky byly vyráběny v Sovětském svazu, aby se zvýšilo utajení.
Nevýhodný kurz
Plánem komunistů bylo zatočit s bohatými, ale ve skutečnosti to dopadlo na každého, kdo měl jakékoliv úspory. Vláda sice směnným kurzem zvýhodňovala chudé, ale i ti změnu pocítili.Připravila totiž dva směnné kurzy, které byly vázány na výši hotovosti, která byla měněna.
Kurz pro částky do 300 korun byl směňován 5:1. To znamená, že z 300 korun se najednou stalo 60 korun. Ještě hůře na tom byly částky větší. Na ně byl uplatňován kurz 50:1. To znamenalo, že pokud někdo směňoval například 301 korun, měl najednou pouze 6 korun.
Stejná pravidla samozřejmě platila i u bankovních vkladů. Již v té době bylo obvyklé, že hlavně obyvatelé měst měli své peníze uloženy v bankách, a kvůli tomu byly tyto úspory znehodnoceny. Bezcennými se také staly všechny státem vydané dluhopisy nebo cenné papíry.
Důvody reformy
Boj s bohatými nebyl jediným důvodem, proč komunisté potřebovali reformu měny. Ekonomice se pod jejich vedením nedařilo zvednout a byl ohrožen těžký průmysl, na který se náš stát orientoval nejvíce. Změna měny tedy poskytla možnost restartovat ekonomiku.
Jednalo se však i o problémy politické. Komunisté chtěli u nás zavést sovětský model ekonomiky. Ten spočíval v tom, že stát řídí veškeré výrobní procesy určené do pětiletých plánů. Centrální plánování však bylo obtížné, protože měna se vymykala kontrole a byla nezávislá na vládě.
Také zde stále platil přídělový systém, nastavený už v roce 1939 po nacistické okupaci. Kvůli tomu, že mezi lidmi bylo v oběhu velké množství peněz, hrozilo, že jakýkoliv produkt by byl ihned vykoupen, a následně by bohatí vydělávali na přeprodávání. Po reformě však již takové riziko nehrozilo.
Stávky a protesty
Vše bylo prezentováno jako boj proti spekulantům a vítězství pracujícího lidu nad kapitalismem. Jenže když se lidé 1. června 1953 probudili do světa, kde jejich peníze neměly žádnou hodnotu, nebrali to jako výhru. Na řadě míst vypukly spontánní protesty a stávky.
Největší nespokojenost projevili dělníci Škodových závodů v Plzni, kterých se na náměstí sešlo několik tisíc, a zaútočili na krajský soud a radnici. Z budovy vyhazovali obrazy a busty komunistických osobností. Vše ukončily až lidové milice a armáda, která řadu protestujících zadržela.
Následné soudy však nikdy nebyly medializovány, protože režim nemohl přiznat, že se proti němu vzbouřili právě dělníci. Tresty však nebyly nijak mírné. Někteří účastníci byli odsouzeni až na 18 let ve věznicích nebo putovali rovnou do pracovních táborů. 200 rodin z Plzně bylo dokonce vykázáno do oblasti vylidněných a zpustošených Sudet.
Zdroje:
