Článek
Josef Vlastimil Burian, široké české veřejnosti známý pouze jako Vlasta Burian, se narodil v roce 1891 v Liberci. Jeho otec Antonín byl místní švec a také se angažoval v ochotnickém divadle. Jenže v Liberci byla většina obyvatel německá, a proto se rodina odstěhovala do Prahy, aby se mohl otec věnovat vlasteneckým aktivitám.
Díky svému otci se mladý Vlasta již od dětství setkával s herci a vlastenci, což ho formovalo do podoby, ve které dospěl a pod kterou ho většina z nás zná. Vystudoval obchodní školu, ale práce v obchodě ho nikdy příliš nezajímala. Mnohem raději měl zpěv, hlavně ten operní, a sport.
Kromě jeho herecké kariéry se moc neví, že byl i nadaným sportovcem. Rekreačně hrál tenis a jezdil na kole, ale opravdovou sportovní kariéru se mu podařilo vybudovat ve fotbale. Díky svým schopnostem se stal brankářem, který chytal za ligový klub Sparta, jenž sídlil v Praze blízko jeho bydliště.
Herecká kariéra
Nejdříve začal hrát malé role ve velkých divadlech. Účinkoval například v Divadle na Vinohradech a ve Švandově divadle. Tam si jeho kolegové povšimli jeho talentu a doporučili mu, aby se zkusil angažovat v kabaretech. A zde se stal ihned miláčkem publika.
Problém pro něj nastal, když vypukla první světová válka. Té se chtěl vyhnout, protože nechtěl bojovat za Rakousko-Uhersko kvůli svému českému vlasteneckému smýšlení. Po útěku z Prahy se tedy toulal venkovem, ale byl chycen. Naštěstí pro něj proběhla amnestie dezertérů a on byl přidělen k vojenské kapele, takže se bojů nezúčastnil.
Po válce již měl zástupy fanoušků a velká pražská divadla ho obsazovala do hlavních rolí v komediálních hrách. Jenže pro něj bylo náročné hrát několikrát týdně různé role na různých místech, a postupně se rozhodl, že bude nejlepší založit si nové divadlo, které bude jeho domovským.
V roce 1925 proběhla první premiéra v Divadle Vlasty Buriana. Kromě toho, že zde sám hrál a podílel se na tvorbě scénářů, tu budoval multifunkční umělecké centrum. Vznikaly zde ateliéry, foyer, dílny, kino a módní salón. Pod Burianovu střechu se mohl uchýlit téměř každý, kdo chtěl tvořit umění.
Kromě divadelních prken však působil i na filmovém plátně. Od roku 1923 hrál ve čtyřech němých filmech a posléze začal hrát v dílech mluvených. Ty natáčel až do roku 1956 a stihl účinkovat celkově ve 36 filmech. Většina z nich byly komedie a některé můžeme vídat na televizních obrazovkách dodnes.
Nacistická okupace
I Vlastu Buriana, stejně jako každého jiného obyvatele našeho státu, těžce zasáhla mnichovská dohoda a následná okupace. Jako vlastenec se chtěl angažovat, a proto uskutečnil několik rozhlasových projevů po odstoupení pohraničí, ve kterých národ burcoval k semknutí.
Jenže to nebylo nic platné a bez pohraničních pevností nezáleželo na tom, kolik plamenných a bojových projevů přednese, rozhodnutí bylo pouze na Adolfu Hitlerovi, kdy si naši zemi vezme. Vlasta Burian se však před okupanty nesklonil a odmítl účinkovat ve filmech německé produkce a dokonce se nevydal na žádné turné do Německa, kam ho mnohokrát zvali.
Nacisté na něj dokonce tlačili, aby se alespoň podílel na rozhlasových hrách, které měly v českém národě podněcovat antisemitismus a nenávist k Západu, komunismu a exilové vládě. Dařilo se mu však držet stranou až do chvíle, kdy nad protektorátem převzal moc Reinhard Heydrich.
To už Vlasta Burian vzdorovat nemohl a musel se účastnit rozhlasové hry, která pojednávala o setkání židů v USA. Jemu připadla role Jana Masaryka a kolaboranti jásali, protože ti dva byli přátelé a věřili, že se Burianovi podaří syna prvního prezidenta a významnou postavu exilové vlády dokonale znemožnit.
Jenže to Burian rozhodně udělat nehodlal. Raději než aby znemožnil svého starého kamaráda, rozhodl se znemožnit sám sebe. Ve hře měl zpívat a mluvit různými hlasy, ale to on neudělal. Celý text obyčejně přečetl, jako by to byl návod k nějakému spotřebiči. Za tuto hru ho sice po válce chtěli stíhat, ale následně byla celá situace vyhodnocena jako herecká sabotáž.
On sám se následně obhajoval, že byl povolán do rozhlasu a až tam se dozvěděl, že bude parodovat Jana Masaryka. Příslušníci gestapa mu dali pokyn, aby text v rozhlase přečetl ve správných chvílích, a on to pod pohrůžkou násilí na něm a rodině provedl podle pokynů – místo hraní text pouze přečetl, aby ochránil sebe a své nejbližší.
I když se z exilu dočkal obvinění z kolaborace od svých bývalých přátel Wericha a Voskovce, on sám prokazatelně dělal vše, aby se dalším vystoupením vyhnul. Dochoval se například dopis v rozhlasovém archivu, kde píše, že se nebude moci účastnit žádných her kvůli laryngitidě. Všem dalším tlakům zvládl odolat a do konce války již neměl jediné vystoupení.
Zdroje:
