Článek
Naše krásná země je plná prastarých mýtů a legend. Každý hrad má svou bílou paní a každý kopeček nějakou místní legendu. Jedním z těch známějších příběhů je ten o blanických rytířích. Pojednává o tom, že v časech nejtěžších vyjede spící vojsko v čele se svatým Václavem.
Legenda mluví o obrovské bitvě u hory Velký Blaník, která bude tak krvavá, že se zdejší rybník i řeka zbarví krví do ruda. Češi by měli v bitvě prohrávat, ale na poslední chvíli země pukne a v čele s patronem našeho státu svatým Václavem vyjedou z nitra hory vojáci na koních a obrátí výsledek na naši stranu.
Původ legendy
Tento příběh vznikl někdy v 15. století a nebyl ničím příliš výjimečný. V různých koutech Evropy totiž v tomto období vznikaly podobné legendy celkem pravidelně. Vše nejspíše odkazuje na bitvu na jihovýchodním úpatí Blaníku, která se zde odehrála v této době a byla velmi krvavá.
Zprvu lokální legenda měla však vždy národní přesah. Pravděpodobným autorem celého příběhu by mohl být místní vizionář Mikuláš z Vlásenice, který ho zmiňuje již roku 1470 v jednom ze svých prorockých kázání. Již tehdy byl do příběhu zakomponován právě svatý Václav jako vůdce skryté armády.
V nejtěžších chvílích pro český lid se má na úpatí hory zazelenat vyschlý dub a pod ním se má roztéci masivní pramen. Voda vytékající z nitra hory by rozevřela jeskyni nazývanou Veřejova jeskyně a uvolnila by tak cestu bojovníkům, kteří by situaci zvrátili ve prospěch Čechů.
Zajímavostí také je, že v průběhu staletí se k této legendě přidávaly další a další příběhy, které na ni navazovaly. Jeden například tvrdí, že se do nitra jeskyně dostal kovář, který jednomu z rytířů udělal nové podkovy na koně. Za svou práci měl dostat pytel listí, které naštvaně rozházel, a to, co si nechal, se na denním světle změnilo ve zlato.
Tento příběh se objevil ještě v několika obměnách. Jednou byli hlavními postavami dva pasáčci ovcí nebo mladá dívka. Hlavní postavy těchto příběhů vždy pomohou rytířům a za své zásluhy dostanou něco zdánlivě bezcenného. Po odchodu z jeskyně však zjistí, že šlo o zlato, ale většinou již vše nebo větší část stihli naštvaně rozházet.
Z lokální povídačky až do všeobecného podvědomí
A jak se tedy stane, že z lokálního příběhu podobného desítkám jiných z nejrůznějších koutů kontinentu se stane legenda, kterou u nás zná každé malé dítě? Jednoduše díky tomu, že si ho ve správnou dobu všimne správný spisovatel. Konkrétně se jedná o období národního obrození a příběh zvěčnil Alois Jirásek.
Ten si příběhu všiml během velmi bizarního soudního procesu. Během stavby Národního divadla byl z hory vytěžen základní kámen pro tuto stavbu. Jenže se stala tragédie a kameník Václav Podbrdský z Louňovic uklouzl a spadl do srázu. Jeho tělo se najít nepodařilo, ale věřilo se, že v důsledku zranění zemřel.
Jenže on se po 18 letech objevil a dožadoval se navrácení ušlého zisku. Samozřejmě případ byl složitější a během toho, co se on soudil o ztracené peníze, tak on sám čelil soudnímu procesu kvůli vyhýbání se povinné vojenské službě. I když soud shledal jeho výpověď za vymyšlenou, tak ušlý zisk mu byl opravdu vyplacen.
Těžko říci, jestli se ztracený dělník opravdu propadl do země, jak tvrdil, nebo zda šlo o podvodníka, ale vše se velmi zalíbilo tehdejším českým vlastencům bojujícím o Česko-Rakouské vyrovnání. Kameník totiž tvrdil, že propadl až do jeskynního komplexu, kde se setkal s významnými postavami našich dějin, například s Cyrilem a Metodějem, Janem Husem nebo svatým Václavem.
Jirásek následně tento příběh zařadil do své knihy Staré pověsti české, která měla probudit národní cítění u běžné české populace a tím podpořit snahy o větší autonomii naší země ve vztahu k rakouské monarchii vedené z Vídně.
Může být hůře, nebo jenom zaspali?
Samozřejmě se jedná o legendu a není možné předpokládat, že nás spasí armáda stovky let mrtvých rytířů. Jenže nás to nutí se zamyslet, kdy vlastně bylo nejhůře a zda nás můžou čekat ještě horší časy. Už samotná bitva na Bílé hoře, po které jsme skončili v područí Habsburků, by se dala považovat za jejich první příležitost.
Dále s jistotou svou chvíli zaspali v době existence protektorátu, kdy náš národ systematicky vyhlazovali Němci, kteří nás zotročili, nebo období následné komunistické diktatury řízené z Moskvy.
Na druhou stranu dnes? Jaký by měli dnes důvod vyjet v porovnání s hrůzami, které nás v minulosti jako národ potkaly? Maximálně během pandemie mohli vyjet a doplnit personál nemocnic stejně jako naši současní vojáci. I když naše společnost není dokonalá, stále žijeme v době, která je nejlepší pro život a která na našem území kdy byla. Nezbývá než doufat, že blaničtí rytíři budou moci dosnít sen během svého věčného spánku bez vyrušení.
Zdroje:
