Článek
Senioři jsou v naší společnosti bezesporu tématem číslo jedna. Také jich je u nás více než 2,2 milionu. Politici se tedy předhánějí, který z nich toho pro naši nejstarší generaci udělal více a jeden druhého obviňují, kdo toho udělal málo. Často se tyto debaty mění až na nedůstojná divadla.
Bokem veřejného zájmu stojí pracovníci v sociálních službách. A přitom bez nich by si desítky tisíc lidí, převážně seniorů, nedokázaly svůj život představit. Jsou to oni, kteří zajišťují základní potřeby lidí, kteří se o sebe již nezvládnou postarat. Osobně si myslím, že politikům, kteří sice mluví o pomoci seniorům, ale nemluví o personálu domovů s pečovatelskou službou, se zkrátka nedá věřit.
Protože když se člověk dostane do tíživé zdravotní situace, ať už fyzické nebo mentální, tak jsou mu stokoruny k důchodu na nic. Zájmem takového člověka je, aby o něho bylo postaráno ze strany kvalitního personálu s využitím vhodných pomůcek. A těchto hrdinů zasvěcujících svoji práci pomoci druhým je u nás 105 tisíc.
Má zkušenost v sociálních službách
Práce v sociálních službách je mi blízká, protože ji již řadu let vykonávám. Vystudoval jsem střední zdravotní školu. Následně jsem do jednoho domova s pečovatelskou službou chodil vypomáhat během studia. Když jsem své vysokoškolské vzdělávání změnil na kombinovanou formu, tak jsem v domově začal pracovat na plný úvazek.
Od studenta na praxích, brigádníka, pracovníka v přímé péči až po koordinátora oddělení jsem získal vhled do problematiky sociálních služeb. A jsem si jistý, že náš sociální systém je pouze tak dobrý, jak dobře je financovaný. Zde to bohužel ze strany státu pokulhává.
Bylo by ještě dobré, kdyby chyběl pouze kvalitní personál, ale ono je těžké vůbec někoho sehnat, kdo by to chtěl dělat. Motivace k tomu podobné obory studovat je vlastně nulová. Zpětně vlastně sám nechápu, proč jsem se pro toto studium rozhodl.
Mnohokrát v životě jsem slyšel otázky, proč jsem ze své práce unavený, když stejně jenom vařím kávu a vykládám si s důchodci veselé historky z jejich života. Jenže práce je to natolik komplexní, že pokud si to nevyzkoušíte na vlastní kůži, tak to nelze plně pochopit.
Jak probíhá směna
Pečovatelský personál chodí do práce na 12 hodin. Nejčastěji od 6:00 do 18:30, kde jsme 3-4 nebo noční směna od 18:30 do 6:30, kde je pouze jeden. Vždy se začíná předáním služby, kde se mluví o změnách u jednotlivých klientů, kterých je 40. Následně se vyráží na ranní toalety, kdy jsou klienti probouzeni, umyti a převlečeni. Někdy je tato práce vysilující už pouze v tom, že je nutné některým seniorům vysvětlit, kde vlastně jsou.
Toalety se dělají třikrát denně: ráno, v poledne a večer, a samozřejmě dle potřeby. U každého klienta probíhají jinak v závislosti na jeho stavu. Obecně se dají popsat jako výměna pleny, omytí a ošetření genitálií. Obzvláště u klientů, kteří již pouze leží, je to mnohdy velmi fyzicky náročný proces.
Následuje servírování stravy, které probíhá 6krát za den. Snídaně, svačina, oběd, svačina, večeře a u diabetiků ještě druhá večeře. Jenže ono to opět není tak jednoduché, jak to může znít. Opravdu výjimečně se stane, že máme klienta, který se nají bez asistence. Mnohem větší počet je těch, které musí personál po lžičkách nakrmit nebo jim alespoň dopomoci. To je velmi časově náročné a obědy někdy mohou zabrat přes hodinu a půl času.
Personál ještě musí každý den zvládnout koupele u klientů, kteří jsou na řadě ten den. Aby se dostalo na všechny každý den je nemožné. Koupání probíhá buď na koupacím křesle nebo koupací vaně. Velmi zřídka se stává, že by si klient byl schopný do koupelny sám dojít. Obzvláště u těžších seniorů je celkový přesun velmi náročný. Nejčastěji koupou pracovníci ve dvou a za den musí dvojice zvládnout i 4 klienty.
Dalo by se říct, že z rutiny je to vše, co musí personál v domově pro seniory zvládnout. Jenže jsou tu i nejrůznější mimořádné situace, které musí řešit. Ať už se jedná o bloudící důchodce nebo stolici rozmazanou naprosto všude, personál to musí vyřešit a dát do pořádku. V této práci jsem se naučil, že mě každý den může něco překvapit.
Vlastně mýtus, že se v domovech s pečovatelskou službou pouze vaří káva a vedou se dlouhé rozhovory, nemůže být vzdálenější od reality. Káva se s výjimkou snídaně téměř nikomu nevaří, alespoň u nás na oddělení. A že bychom měli čas na obyčejný lidský rozhovor nebo procházku venku, kterou by si většina seniorů moc přála, je téměř vždy vyloučeno, protože se vlastně neustále nestíhá.
Umístit příbuzného do domova není ostuda
Někdy se setkávám s názorem, že lidé nechápou, proč někdo umístí své příbuzné do domova s pečovatelskou službou. Jenže si musíme uvědomit, že tato zařízení již dávno nejsou pro ty, kteří jsou prostě staří. Dnes má již většina klientů buď mentální problémy nebo omezenou pohyblivost.
Každému, kdo se rozhodne o své příbuzné starat sám, bych doporučil, aby si to pořádně promysleli. Ono to samozřejmě není nezvladatelné, ale nejspíše tomu budete muset obětovat celý svůj soukromý život a ani tak nedosáhnete úrovně v zařízeních s pečovatelskou službou. Naopak nejspíše svým prarodičům a rodičům pouze přitížíte kvůli absenci správných kompenzačních pomůcek nebo nedostatečné znalosti jejich používání.
To však neznamená, že do domova své příbuzné máte přestěhovat a zapomenout na ně. Kontakt s rodinou a někým, kdo není neustále ve spěchu a stresu, je pro starší lidi velmi důležitý. Někteří senioři totiž nevyhledávají společnost vrstevníků a radši napjatě čekají u dveří, jestli za nimi náhodou nepřijdou vnoučata. Bohužel se velmi často stává, že nikdo nepřijde i dlouhé měsíce.
Práce, za kterou potěší poděkování
Mnoho lidí to tak nebere, protože se jedná o placenou službu, ale vždy potěší a dodá pocit sounáležitosti, když se někdo z klientovy rodiny zastaví na sesterně a prostě poděkuje. Není to ani o tom, jestli donese něco sladkého nebo kávu, ale o pocitu, že si této práce někdo váží. Bohužel jsou i lidé, kteří touto prací opovrhují.
Každý, kdo pracuje v sociálních službách, v sobě musí mít ochotu se pro druhé klidně rozkrájet. Mnohdy se jedná o věci, kterých si návštěva ani nemusí všimnout. O to více demotivující je, když je pracovníkům v sociálních službách vyčítáno, že se stav klienta nelepší.
Jsme s nimi až do konce
Běžná každodenní péče v domově pro seniory je sice fyzicky i psychicky náročná, ale jednotlivé úkony nejsou ani zdaleka tím nejtěžším. Někteří klienti jsou v podobných zařízeních umístěni pouze krátce, ale někteří mají štěstí, nebo možná smůlu, že zde prožijí i desítky let.
Sám jsem zažil klienty, kteří žili pouze pár dní nebo týdnů po nástupu, ale máme tu i seniory, kteří tu žijí již 20 let. Čím déle je v takovém zařízení důchodce umístěn, tím více si vytváří vazby na personál a samozřejmě naopak. V rámci pracovních povinností, vznikají sociální vazby, i když to není příliš profesionální, je to lidské.
Bohužel stáří se nedá vyléčit a naši klienti umírají. Neděje se to často a každý to vnímáme jinak. Někdy se to dá zvládnout s chladnou profesionalitou a někdy jsou slzy na krajíčku. Souvisí to samozřejmě s tím, jak postupně vidíme daného člověka chřadnout a slábnout.
Práce v sociálních službách rozhodně není pro každého. Přesto je to profese, kterou potřebujeme rozvíjet a musíme zajistit dostatek kvalitního personálu, který pomůže doprovázet staré a nemocné v závěrečné kapitole jejich života.
Zdroje:
