Článek
Po druhé světové válce jsme skončili ve sféře vlivu Sovětského svazu a k moci u nás nastoupili komunisté. Ti ihned začali utahovat šrouby ve společnosti a kromě cenzury a uzavření hranic došlo i k vytváření atmosféry strachu pomocí zatýkání, politických procesů, budování pracovních táborů i poprav. Komunisté potřebovali vytvořit situaci, kdy by měli klid na přetvoření ekonomiky po vzoru Sovětského svazu.
Změny zahrnovaly kolektivizaci půdy a vytvoření systému centrálního plánování. Během nastolení komunistického režimu u nás byl v Moskvě neomezeným vládcem Stalin, který od svých satelitů očekával, že přetvoří jejich společnosti tak, aby vše odpovídalo sovětskému předobrazu.
Navíc bylo nutné, aby si dosazení politici uvědomovali svou postradatelnost. Proto probíhaly čistky nejen mezi buržoazií a inteligencí, ale i mezi samotnými komunisty. Ani vedoucí politici neměli být v bezpečí, proto došlo k obvinění a popravě pravé ruky prezidenta Gottwalda, kterým byl Rudolf Slánský.
Zkrátka sovětští poradci zde vytvořili pocit strachu a bezmoci mezi úplně všemi. Šlo o novodobé období temna, kdy každý, kdo se tupě nepodřídil komunistické zlovůli, musel žít v permanentním strachu, kdy si pro něj přijdou. První uvolnění poměrů přišlo až 20 let po nástupu komunistů k moci, v roce 1968.
Pražské jaro
Čechoslováci se dočkali uvolnění poměrů až v roce 1968. Tehdy se na začátku roku dostali k moci reformní komunisté v čele s Alexandrem Dubčekem. Ti si uvědomovali pnutí ve společnosti a zároveň neudržitelnost plánované ekonomiky. Proto začali provádět změny, které lidem dávaly větší svobody, jak ekonomické, tak společenské.
Samozřejmě jim nikdy nešlo o demontáž komunistického režimu, pouze se snažili vytvořit něco, čemu dnes přezdíváme „socialismus s lidskou tváří.“ Jenže tehdy byl vládcem Kremlu Leonid Brežněv, který nebyl otevřený sociálním experimentům v některém ze států ve sféře jeho vlivu.
Proto došlo v noci z 20. na 21. srpna k překročení našich hranic vojsky zemí Varšavské smlouvy. Kvůli nepřipravenosti na útok ze strany našich zahraničních partnerů nebyl možný efektivní odpor a naše území bylo rychle pod kontrolou cizích vojsk. Klíčoví politici byli zatčeni a eskortováni do Moskvy.
Moskevský protokol
Okupanti unesli reformní politiky, pokusili se na svou stranu získat prezidenta Ludvíka Svobodu a vytvořit dělnicko-rolnickou vládu, která by následně zpětně legalizovala pobyt zahraničních vojsk na našem území. To se jim však nejprve nepodařilo, a proto bylo nutné ke spolupráci přimět zadržené politiky.
Zde sehrál klíčovou roli právě Ludvík Svoboda, který nabídl, že přijede vyjednávat do Moskvy výměnou za bezpečí vězněných politiků. V čele s prezidentem do Moskvy dorazili i zástupci oné dělnicko-rolnické vlády, kteří se snažili přesvědčit reformisty, aby podepsali takzvaný moskevský protokol.
Emotivní nátlak Sovětů i kolaborantů nakonec slavil úspěch a téměř všichni reformisté podepsali. Jedinou výjimkou byl František Kriegel, který počítal s tím, že bude zastřelen nebo zmizí na Sibiři. Naštěstí se prezidentovi podařilo vyjednat i jeho propuštění a nakonec byli všichni unesení dopraveni zpět do Československa.
To však nebylo zapříčiněno osobními sympatiemi hlavy státu k reformistům, ale šlo o obyčejný kalkul. Svoboda totiž přesvědčil Sověty, že pro další poklidné fungování společnosti bude lepší, když se osobnosti Pražského jara vrátí domů, vzdají se funkcí a budou odstraněny z veřejného života.
Normalizace
A tak se stalo. Reformy byly zrušeny, Dubček spolu s ostatními rezignovali na své funkce a byli nahrazeni komunisty, kteří s okupanty kolaborovali. Reformisté byli následně vyloučeni ze strany a jejich bývalí kolegové a přátelé se snažili, aby byl jejich další život co nejtěžší.
Samozřejmě nešlo o perzekuci pouze představitelů reforem, ale život se začal vracet ke komunistickému normálu, což dokládá i označení „normalizace,“ jak se tomuto období přezdívá. Dubčeka nahradil Gustáv Husák a společnost se vracela ke způsobům z 50. let, kdy se režim snažil opevnit proti společenskému odporu.
Obroda režimu byla zastavena a s ní společnost přišla i o ostatní svobody, které získala během Pražského jara a které by nejspíše následovaly, kdyby vše nezničily cizí tanky a vojáci. Nastala opět cenzura a ekonomika se vrátila pod plnou kontrolu vlády.
Společenský život se propadl do absolutní apatie. Běžní lidé se o politiku raději vůbec nezajímali, protože se báli, že mít názor by mohlo opět znamenat, že si pro ně přijdou příslušníci státní bezpečnosti a oni skončí v lágrech. Veškeré zájmy veřejnosti se smrskly na oslavy významných dnů.
Nejenže se ekonomika vrátila plně do státních rukou, ale i výběr klíčových zaměstnanců byl řízen stranou. Ve většině případů totiž nešlo o odbornost daného člověka, ale o to, zda je či není členem strany. Také bylo nutné, aby v rodině daného člověka nebyl nikdo nepohodlný.
Komunisté dokonce dospěli k rozhodnutí, že je nutné potlačit náboženskou víru. To se mělo projevit tím, že křesťanská víra bude nahrazena vírou v komunismus. Představitelé církve tedy byli opět pod drobnohledem a při každém podezření byli tvrdě trestáni. V této době bylo zatčeno mnoho kněží.
Po okupaci probíhaly čistky mezi pracujícími, kteří byli hromadně prověřováni ohledně jejich názorů na komunismus a okupaci. Pokud vyjadřovali negativní postoje ke společenskému vývoji, mohli přijít o svou práci nebo jim mohlo být bráněno v kariérním růstu.
Samozřejmě výměnou za poslušnost nabízel režim svým obyvatelům i výhody. Nejenže každý měl práci, ale dokonce byla zákonná povinnost pracovat, protože pokud byl člověk více než 6 týdnů nezaměstnán, byl obviněn z příživnictví a nejenže přišel o veškerou pomoc, ale mohl skončit i ve vězení.
Kromě práce pro každého stát zajišťoval i bydlení. Normalizace byla obdobím velkého rozmachu stavebnictví. Komunisté začali budovat rozsáhlá sídliště, kde rodinám poskytovali byty, což bylo řízeno výpočtem metrů čtverečních na jednoho člověka v závislosti na velikosti rodiny.
S Rudou armádou v zádech
Samozřejmě, že společnost byla nespokojená s opětovným utužováním režimu, ale nebylo příliš věcí, které by mohla podniknout. Českoslovenští komunisté totiž měli v zádech okupační jednotky, které sem přišly v roce 1968. Lidé se báli, že kdyby vyjádřili nespokojenost, došlo by k potyčkám s vojáky.
Cizích vojáků bylo u nás umístěno až 73 500 včetně těžké techniky a žili zde i se svými rodinami. Jejich úkolem bylo hlídat, zda se proti totalitě nezvedá vlna odporu, kterou by bylo nutné zastavit. Naštěstí během sametové revoluce nijak nezasáhli a komunismus u nás skončil bez krveprolití. Poslední okupant opustil naše území až v roce 1991.
Zdroje:
